Chlapík, který prožil své dětství v Dětském domově Racek Benešov, a poté v Dětském domově Sedlec-Prčice. Odtud po ukončení povinné školní docházky, v roce 2005 odešel do Centra sociálních služeb Tloskov, které o dva roky později vyměnil za chráněné bydlení. Nejprve v areálu centra a před dvěma lety odešel do bytu v Neveklově.

Jak dlouho už stolní tenis hrajete?
Sedm let.

Kde jste se vlastně na olympiádu v Los Angeles nominoval?
Takovou generálkou byla od 30. června do 3. července loňského roku jedenáctá Česká letní speciální olympiáda v Brně, a pak přípravy na Evropské hry, které se uskutečnily ve dnech 9. až 21. září téhož roku v belgických Antverpách.

Ale nominační byla tak brněnská olympiáda.
Ano.

Byl jste hodně zklamaný, že nakonec do L.A. nepojedete?
Vůbec ne. Já to přeji těm druhým.

To mi neříkejte, že vám to bylo jedno.
Tak, lhal bych, kdybych říkal, že mi to bylo jedno. Kdo by nechtěl reprezentovat svou zemi a podívat se do Ameriky. Ale když to nevyšlo, smutný z toho nejsem.

Kdyby to vyšlo, tohle by byla vaše první olympiáda, nebo jste už na nějaké byl?
Tohle by byla druhá. V roce 2011 jsem byl v řeckých Athénách, kde jsem hrál volejbal.

Takže kromě stolního tenisu hrajete ještě volejbal?
A ještě fotbal.

Nebál byste se toho dlouhého letu? Přeci jen je to několik hodin, přes oceán,…?
Možná ani ne tak toho, že by se mohlo něco stát, ale že je to opravdu hrozně daleko. Jak bych to zvládl,… a vlastně i té cesty. Co kdyby něco přestalo v letadle fungovat…

Dá se tedy říct, že jste vlastně rád, že nikam neletíte.
Vlastně jo. Ale víte, jak to je. Strach bych měl, ale zase ta možnost se podívat do Ameriky, účastnit se olympiády,…

Dneska jsme vás nezastihli při sportu, ale v práci. Co děláte?
Už osm let dělám v benickém hřebčíně údržbáře, pomocné práce, starám se o zvířata.

Baví vás to?
Baví.

Jsou tady koně. Jezdíte na nich?
Jako malý jsem jezdil. Ale teď už ne. Ne, že bych nechtěl, ale nezbývá mi na to čas. Mám normální osmi hodinovou pracovní dobu, takže to ho mám až nad hlavu, a potom tím, že bydlím v chráněném bydlení, musím si sám vařit, prát, uklízet, nakupovat.

To bydlíte v bytě úplně sám?
Ne. Ještě s dvěma kluky, takže se o domácí práce střídáme.

Nestane se někdy, že se s kamarády pohádáte, že udělali nepořádek a vy to musíte uklízet?
Ne. My to máme rozdělené, že jeden týden vaří, nakupuje a uklízí kuchyň a záchod s koupelnou ten a ten, další týden druhý, pak další. A jednou týdně je takzvaný generální úklid, při kterém se také střídáme.

Jak velký máte byt?
Tři plus jedna.

Prozradíte jména svých spolubydlících?
Roman, ten rozváží po areálu Centra sociálních služeb Tloskov jídlo, a Milan, který pracuje jako pomocný dělník v bývalém benešovském Danone.

Ještě se vrátíme k olympiádě. Jako stolní tenista byste sebou měl takzvaného sparing partnera. Kdo by to byl?
Jirka Kubásek.

Kolik hodin denně trénujete, když máte před důležitými závody?
Každé úterý hodinu.

Vozíte si sebou na závody nějaký talisman?
To ne. Na takovéhle věci moc nevěřím. Spíš se soustředím, abych podal co možná nejlepší výkon.

Kolik máte pingpongových pálek?
Čtyři. Ale pochopitelně mám jednu, s kterou se mi hraje nejlíp. Ty ostatní jsou rezerva.

Prozradíte mi, jak jste se ke stolnímu tenisu vlastně dostal?
V Sedlec-Prčici, kde jsem byl v dětském domově, než jsem skončil základní školu, byl v kostele pingpongový stůl, a tam nás paní učitelka učila hrát. Takže do Tloskova jsem přišel už jako stolní tenista.

Dřív byly pingpongové míčky menší. Teď se hraje s většími. Které jsou podle vás lepší?
Ty větší mají lepší odraz a jsou celkově rychlejší.

Stalo se vám někdy, že jste měl chuť pálku zahodit a říct: „Končím."
To víte, že jo. Ale pak jsem si řekl, že jsem mladý, že by to byla škoda toho nechat. A když ze mě ten vztek vyprchal, uvědomil jsem si, že mě to baví, a že by mi to hraní chybělo.

Měl jste ze stolního tenisu nějaké zranění? Zlomený prst, vyvrknutý kotník,…?
Ne. Dávám si pozor.