Především je ale spojuje vůle vzepřít se „nezvratnému“ osudu. Obě ale mají také víru v naději. Tu jim dali v souladu s mottem ústavu jeho pracovníci. A Martina s Marikou se jí pevně chopily.

Martinu Žižkovou v Praze před čtyřmi roky srazilo na přechodu pro chodce auto. Dva týdny ležela ve Vinohradské fakultní nemocnici v kómatu. Lékaři dělali všechno, co mohli a Martinini rodiče, sourozenci a blízcí čekali na zázrak. Přišel po čtrnácti dnech.

Pak bylo potřeba se, o ještě plně nedoléčenou pacientku, postarat dál. Samozřejmě jí pomáhali rodina i přítel Pavel. Martina měla za sebou těžké operace, nechodila, nemluvila a nedokázala udržet ani tužku. Z paměti se jí vymazala i určitá část vzpomínek. Naštěstí i ta na osudný den.

Zato si ale dobře uvědomuje, že ji žádné rehabilitační centrum v blízkosti bydliště rodičů, přijmout nechtělo. „Z těla mi ještě čouhaly hadičky a ústavy mojí rehabilitaci vnímaly jako velké riziko. Naštěstí se mě i v takovém stavu ujali v Kladrubech,“ říká nyní osmadvacetiletá žena, která je na svém už druhém ozdravném pobytu.

V Kladrubech ji znovu naučili chodit, mluvit a díky péči zvládla i takzvanou jemnou motoriku. Tedy třeba i držet tužku. Tahle znovunabytá dovednost je pro Martinu také hodně důležitá. Před úrazem a vlastně částečně i nyní, i když stále není stoprocentně doléčena, pracovala jako grafička v reklamní agentuře.

„Už můžu znovu kreslit plakáty. I když umím i počítačovou grafiku, protože jsem vystudovaný bakalář umění, moc ráda kreslím a jsem mezi lidmi. Svaly na ruce mi zatím nefungují, jak by měly, ale hlava má pořád ty nápady a fantazii, jako před úrazem,“ vysvětlila Martina.

I dvaatřicetiletá Marika má vysokoškolské vzdělání. Vystudovala žurnalistiku a dnes pracuje pro nejsledovanější českou televizi na pozici PR a koordinátorky veřejně prospěšných projektů.

Nehodu Marika neměla v Praze, ale ve 2600 kilometrů vzdáleném Islandu, kam odcestovala s kolegyní. První den si prohlédly Reykjavík, druhý den si pak půjčily auto.

„Na cestě jsme dostaly smyk a naše auto narazilo do protijedoucího sněhového pluhu. Odnesla jsem si čtyřikrát zlomenou pánev a rozdrcenou pravou nohu. Rychle jsme nejely, ale překvapila nás náhlá námraza,“ vzpomíná na 16. listopad 2017.

Po sedmihodinové operaci a půldruhém měsíci v Národní fakultní nemocnici v Reykjaviku, žena odcestovala do Prahy. Z vinohradské nemocnice se pak dostala do Kladrub.

S Martinou tam Marika nyní tráví téměř všechny volné chvilky. A tak se také domluvily, že vytvoří videoklip pro jeden český bankovní dům. Pokud uspěje u internetových uživatelů, může Martině přinést 250 tisíc korun. Ale to vůbec nebude lehké. O odměnu usiluje už více než sto podobných projektů. V několikastupňové soutěži ji však získá jen sedm z nich.

„Věnovala bych je rehabilitačnímu ústavu,“ plánuje Martina, která v klipu dlouhém nejvýš 60 sekund popisuje svůj život v posledních čtyřech letech. Aby nahrávka uspěla, musí zaujmout. Proto se mladé ženy z klientek RÚ Kladruby staly také tvůrkyněmi audiovizuálního díla. Martina přednesla svou představu a Marika k ní přidala své zkušenosti z médií. Diskusí se pak dostaly až k natáčení na mobil.

To všechno by ale bylo nemyslitelné, pokud by se ženy uzavřely jen do sebe a svého problému. Obě jsou však až neskutečnými optimistkami. Jsou ale také svým způsobem velmi zarputilé a nejsou líné na sobě pracovat. A právě to jim pomohlo zvládnout těžkou životní kapitolu.

„Chci se vyrovnat a srovnávat s lidmi, které to, co mě, nepotkalo,“ vysvětlila Martina a Marika s jejími slovy souhlasí. „Nemohla jsem chodit a nevěděla, jestli ještě někdy budu. Největší štěstí je mít při sobě rodinu a přátelé, ale důležitá je i vnitřní síla,“ dodala Marika.

Podle Martiny by člověk, který se ocitne v obdobné těžké situaci, měl bojovat, nevzdávat se a neměl by propadat panice. Marika k tomu ještě přidala radu. „Všichni by si měli užívat každou vteřinu svého života.“