Ve finále, které se konalo v jednom z předních pražských hotelů, skončil na pátém místě. Vzhledem k tomu, že má bývalý student benešovského gymnázia a čerstvý absolvent magisterského studia demografie a sociologie na Univerzitě Karlově v Praze hru na klavír pouze jako koníčka, tak vysoké umístění považuje za veliký úspěch.

Říkáte, že jste na podzim ukončil studium na vysoké škole. Chodíte tedy už do zaměstnání?
Teď momentálně učím hru na piano. Ale v polovině dubna nastupuji na český statistický úřad a tam budu zaměstnaný už na plný úvazek. Ale učit chci dál.

Před několika dny jste skončil pátý v soutěži Pianista roku. V čem toto hudební klání spočívalo?
Úplně na začátku byl casting, kam mohl přijít kdokoliv, bez jakéhokoliv hudebního vzdělání, klidně naprostý amatér. Z těchto lidí vybrala porota patnáct nejlepších uchazečů a ti se poté postupně utkali v pěti soutěžních kolech o nejlepšího pianistu.

My už víme, že jste ve finále skončil na krásném pátém místě. Jaká skladba vám k tak skvělému umístění pomohla?
Nemohli jsme hrát, co jsme chtěli. Na každé soutěžní kolo bylo dané nějaké téma. Vždy se jednalo o dvě témata, ať už například jazz, asijská hudba, lidová muzika, písně od Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, a my se museli na každé z těch témat naučit přibližně pět písní a následně v průběhu dvou dnů poslat mailem seznam oněch písní. A až na místě, těsně před samotným vystoupením, v tom daném soutěžním kole nám porota vybrala jednu z nich a tu jsme museli zahrát.

Jaký byl interval mezi jednotlivými koly?
Dva týdny. Takže za tu dobu jsme museli nacvičit zpravidla deset písní.

Ve finálovém kole byla jaká témata?
Píseň nebo skladba dle vlastního výběru, takže to nebylo špatné, a druhé, což bylo podstatně těžší, improvizace na čtyři, na místě vylosované tóny.

Na to, že nejste profesionál, je páté místo úplně úžasné. Nemyslíte?
To určitě. Považuji to za velký úspěch. Musím říct, že jsem asi dvanáct let chodil do Základní umělecké školy do Votic. Než jsem odmaturoval. Ale potom, na vysoké škole jsem na piano v podstatě nesáhl, a trénovat jsem zase začal až díky soutěži. Takže kvůli tomu, se to za velký úspěch dá pokládat.
Ještě bych chtěl dodat, že každého toho soutěžního kola se účastnila i nějaká známá osobnost. Například Jitka Molavcová, Jiří Suchý, Iva Pazderková, a v porotě seděl známý klavírista Petr Malásek.

Kdo vás do Pianisty roku přihlásil?
To byla jedna velká náhoda. Začátkem ledna mi ujel vlak a já neměl, co dělat. Sedl jsem si tedy na pražském hlavním nádraží k pianu, které tam stojí v rámci projektu Piano na ulici, a začal hrát. V tu chvíli mne oslovil jeden z pořadatelů soutěže, který tam tudy čirou náhodou právě procházel a dal mi dva dny na rozmyšlenou. Byla to neskutečná souhra náhod.

Co jste vyhrál?
Nějaké poukazy, lahve lepšího vína. Hodnotnější ceny byly pro první tři místa. Poukaz na finanční odměnu ve výši 30 tisíc korun, pobyt v hotelu, v kterém se soutěž konala a nabídky na koncerty.

Jak jste se k hraní na piano vlastně dostal?
Ve čtyřech letech mne k hraní přivedl můj otec. V pěti mne pak přihlásil k jedné paní učitelce v Olbramovicích a ta mne v šesti letech přivedla do Základní umělecké školy Votice, kde vyučovala.

Neštvalo vás to někdy? Kluci šli na hřiště kopat do mičudy a vy jste musel sedět u piana.
Někdy ano. Ovšem teď si přísného dohledu otce vážím. Ale já také chodil hrát fotbal. A hraji ho doteď.

Čím vás táta motivoval, když jste toho chtěl nechat?
Řekl: „Musíš." Já vystupoval v rámci ZUŠ na různých soutěžích. Takže jsem věděl, že co půl roku mne čeká nějaký koncert a já sám na něj chtěl být připravený.

Pianista roku byla vaše první velká zkušenost?
V podstatě ano. Protože do té doby to byly soutěže pouze v rámci lidušky, což byly menší koncerty nebo okresní soutěže. Tohle byla opravdu první větší akce, co se týká piana.

Byli tam tedy lidé z celé České republiky?
Jak už jsem říkal, do této soutěže se mohl přihlásit každý. Ale v té patnáctce nejlepších byli všechno lidé, kteří se hudbou nějak zabývají. Buď vystudovali nějakou hudební konzervatoř, akademie muzických umění (AMU), někde vystupují, vydali CD, a tak.

Takže pro vás jako amatéra bylo docela těžké se prosadit.
Byla to soutěž, která nebyla ničím omezená, a já s tím do toho šel. Absolutním vítězem byl Michal Šupák, který byl členem poměrně známé skupiny Charlie Straight a student pátého ročníku AMU. A já jsem přišel z ulice. Mě našli na hlavním nádraží.

Zvažujete, že byste se zúčastnil nějaké další podobné soutěže?
Díky tomu, že jsem se dostal už do té užší patnáctky, jsem dostal nějaké nabídky na vystoupení, reklamu. Jinak bude další ročník Pianisty roku, takže pokud nebude bývalým soutěžícím zakázané se opět účastnit, určitě do toho půjdu. Tentokrát s vyššími ambicemi.

Kromě piana hrajete ještě na nějaký hudební nástroj?
Ne. Mám jiné koníčky, ale z hudby je to pouze piano.

A ty jiné koníčky jsou jaké?
Kouzlení, běhání, fotbal a stolní tenis.

Takže jste takový druhý Pavel Kožíšek?
To ne. Když byla v televizi soutěž Česko-Slovensko má talent, viděl jsem tam Richarda Nedvěda s trapno magií. A tak mne to zaujalo, že jsem si vyhledal kouzelnický klub, v kterém působí, a za měsíc jsem byl i já jeho členem.

Zdeňku, nikdy vás nenapadlo se muzikou živit?
Do osmnácti let, co jsem chodil na ZUŠ určitě ne. Bach, Mozart mne nelákali. Až teď, co jsem se pustil do takové modernější hudby, tak to už mne láká víc.

Pianista roku
Pianista roku je netradiční klavírní soutěž, v které nejde o perfektní interpretaci náročných děl. Organizátoři hledají pianistu, který dokáže hrát v kontaktu s publikem, umí na něj reagovat a dokáže třeba i pobavit. Soutěž si klade za cíl připomenout tradici barových pianistů a vrátit živou hudbu a muzikanty zpět mezi lidi, do kaváren, barů či restaurací.