Jak mi generál Ludvík Svoboda zachránil život

Ve středu 21. srpna 1968 jsem krátce po skončení základní vojenské služby pracoval jako řidič v benešovských pekárnách. Ten den jsem měl do Prahy dovézt chleba, protože Václavská pekárna stojící přímo uprostřed Václavského náměstí ten den nepekla. Naložili mi nákladní automobil Rombur a vyrazil jsem ku Praze.
Na silnici ve Vestci už stály tanky. Zpočátku jsem kolem několika z nich prokličkoval, ale dál už to nešlo. Lidé z Vestce mě pak provedli po místních komunikacích, takže jsem dojel až do Prahy. Přes Spořilov jsem se dostal až na Vinohrady. Tam jsem byl svědkem bojů u rozhlasu. Pražané mě pak ale stejně dostali městem dál až na Václavák.
Tam jsem vyložil náklad a rád, že už to mám za sebou, jsem vyrazil zpět do Benešova. Ve Vestci mě ale zastavili Rusové. Jeden z vojáků mě vytáhl za límec z auta, srazil do příkopu a do zad mi zabodl samopal. Ptal jsem se na důvod a ten byl jednoduchý. V mém autě našli nějaké letáky. Vůbec jsem o nich nevěděl, nevím ani, kdo je do vozu vložil.
Pak naštěstí přišel ruský velitel. V kabině jsem měl za sklem letáček generála Ludvíka Svobody a právě na to, kdo to je, se ruský velitel ptal. Když jsem odpověděl, že je to generál Ludvík Svoboda, řekl, že to je geroj, a propustil mě. Od té doby říkám, že mi generál Svoboda zachránil život.

Josef Páv