Ten poté, co procesí poutníků za zpěvu písní, které šly napříč staletími dorazilo z kostela opata Prokopa na Sázavě do Sázavského kláštera, kde se následně na Severní zahradě konala bohoslužba poskytl Benešovskému deníku rozhovor.

Jak dlouho v Sázavě coby farář už působíte?
Od roku 2013.

To znamená, že se této pouti účastníte teprve počtvrté?
To ne. Účastnil jsem se jí i předtím než jsem se stal tady v Sázavě farářem. Dříve jsem sloužil v Hostomicích a to už jsem sem jezdil.

Takže pokolikáté tady jste?
Pokud se nepletu, tak tohle je už posedmé.

Vy jste ale zmínil, že předtím než jste se stal farářem, jste byl policistou. Co vás vedlo k takovému, dá-li se to tak nazvat odvrácení?
Odvrácení bych tomu neříkal. Já jsem vždycky přemýšlel o duchovních věcech. Nikdy jsem se nespokojil pouze s tím, co říkal pan farář v kostele. Chtěl jsem se dozvědět mnohem víc. Začal jsem tedy studovat, ale to se velice protahovalo. Spíš jsem hledal cestu. Nechal jsem se pokřtít u Církve českobratrské evangelické, ale poté jsem zjistil, že mi v mnoha ohledech vyhovuje víc Církev československá husitská. No a v roce 2003 byl otevřen první ročník Husovo institutu teologických studií, a pro mě to bylo zajímavé tím, že všechno, co jsem chtěl vědět, nebo co pan farář říkal v kostele, jsem si tam potvrdil. Souběžně s tím jsem sloužil u policie. Ale po čase mi církev nabídla pracovat coby pastorační asistent. Posléze, ještě v průběhu studia jsem se stal kazatelem, a po ukončení školy jsem byl vysvěcen na jáhna.

A farářem jste se stal kdy?
Na toho jsem byl vysvěcen v letošním roce.

Husův institut teologických studií patří pod Univerzitu Karlovu v Praze?
Ne. Součástí UK je Husova teologická fakulta. Nikoliv Husův institut teologických studií. Ale my jsme současně s ním studovali Vysokou školu zdravotnictví sv. Alžběty v Bratislavě, která má v programu buď sociální nebo misijní a charitativní činnost. Já si vybral tu misijní. Být misionářem, hlasatelem evangelia a tak.

Nevylučovalo se být policistou a zároveň „na vedlejšák" pracovat pro církev?
Ne. Zaprvé jsem to měl povolené, a zadruhé policista může mít teoreticky vedlejší pracovní poměr, který se týká tuším sportovní, pedagogické či umělecké činnosti. A ta moje patřila do kategorie pedagogiky. Kromě toho, že jsem působil jako pastorační asistent a kazatel, jsem mohl vyučovat i náboženství.

Jak jste se dostal do Sázavy?
Od svých dvaceti let žiji v Benešově, kde jsem pracoval od roku 1982 do roku 1987 u armády a posléze u hasičů. Měl jsem takzvaný personální hrb, jelikož moje manželka měla rodinu v Německu, takže jsem musel od armády odejít. Po převratu mě sice rehabilitovali a já se mohl vrátit zpět, sloužil jsem u vojenské policie, ale to už jsem zároveň hledal duchovní cestu. Pak jsem odešel na pár let k policii a odtud k církvi.

Sázavu jste si tedy vybral, že je kousek od Benešova?
Měl jsem na výběr asi ze tří možností a já si vybral toto město. K Sázavě jsem měl ještě Uhlířské Janovice, Stříbrnou Skalici a Mníšek pod Brdy, ale to se nedalo stíhat. Dohodl jsem se tedy s bratrem biskupem, že budu mít pouze Sázavu.

Říkáte, že žijete v Benešově. To znamená, že do Sázavy pouze dojíždíte?
Ne. Ke kostelu patří farnost, kde bydlím a pořádají se tam i různé akce. V kostele se dají dělat bohoslužby jen v létě. Takhle. Ono by to šlo i v zimě, ale nedovedu si představit bohoslužbu v nevytápěném kostele, když je venku dvacet pod nulou.

Přichází do vašeho kostela hodně lidí?
Bohužel ne. Národ se odvrací od Boha, a potom se diví, co se děje. Vyhnali jsme Boha ze škol, z rodin, z kolektivu, a vyháníme ho i ze svých srdcí. Jak má potom existovat nějaká úcta, respekt ke stáří, k hodnotám?

V Sázavě je základní škola. Vyučujete tam třeba náboženství?
Ne. Škola mě neoslovila. Ale to je možná i moje vina, jelikož bych být víc ofenzivní. Já ovšem zastávám názor, že do někoho pod tlakem tlačit náboženství a hlásat evangelium, když o to nestojí, není správné. Do kostela by měl jít každý dobrovolně.

V čem je podle vás to, že se víra odevšud vytrácí?
Asi se máme dobře. Jsme vyloženě konzumní společnost. Všechno začíná v rodině.

Mluvíte o rodině. Vy sám rodinu máte?
Já jsem se rozvedl, ale po čase jsme s manželkou k sobě našli opět cestu. Sice nejsme manželé, ale jsme opět spolu. Máme dvě děti, třiatřicetiletou dceru a sedmadvacetiletého syna, který bydlí ještě s námi. To je můj nejlepší kamarád. Chodíme spolu cvičit karate, do posilovny,…

Jdou vaše děti ve vašich šlépějích?
Dcera si dodělává magistra na stejné škole jako mám já. Ale paradoxně studuje katolický směr, zatímco já mám husitský. A synek, ten mi chodí téměř na všechny bohoslužby pomáhat, a nedávno se zmínil, že by se možná nechal pokřtít. Ale netlačím na něho.

Prozradil jste na sebe, že jste rozvedený. Ale říká se: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj."
Já měl občanskou svatbu. Ale ono by se to mělo počítat, a rozvody by se dít neměly. Jenomže jsme pouze lidé, kdy máme každý své ego, s kterým zápasíme, nebo se ho snažíme utlumit, či se bráníme těm šuplíčkům, které má ten náš partner a chce nás do nich strčit. V každém případě to, že jsme se s manželkou k sobě vrátili pomohlo našim dětem. Nebylo to lehké období, ale Pán Bůh to asi takhle chtěl. Protože když pastoruji, vím o čem mluvím. Sám jsem to prožil. Vím jaké to je vychovávat děti, vstávat k nim v noci, když jsou nemocné, prožívat s nimi pubertu, a i vnímat jejich pocity, když se maminka s tatínkem rozejdou.

Ještě se vrátíme k pouti. Pokaždé se váže k nějakému výročí?
Ano. Loni to bylo 600. let od upálení mistra Jana Husa, letos je to 600. výročí Jeronýma Pražského, 700. let od narození Karla IV.. Navíc je to příjemné setkání s faráři, kteří přijedou třeba až z Ostravy, Olomouce, Brna, Ústí nad Labem. I kdyby nebylo žádné výročí, tohle místo je už z historického hlediska duchovní. To si málokdo uvědomuje.