I žena Jana Urbana totiž učí a tři jejich potomci jsou žáky základní školy. Jenže pandemie, paradoxně, Janův sen z velké části naplnila. „Ještě na začátku března byla taková představa hodně bizarní. Netušil jsem ale, že to může zajít dokonce ze dne na den, ještě dál. Že děti do školy přestanou chodit úplně,“ pousmál se kantor a zdatný vlašimský amatérský astronom.

ON-LINE reportáž o koronaviru najdete ZDE

První reakce dětí byla samozřejmě radostná. Žádné vstávání, žádné učení, žádné úkoly. Jenže realita byla opět jiná. Trvalo však několik dnů, než si neobvyklou situaci lidé, a o kantorech to platí jakbysmet, začali v plné míře uvědomovat. A také si srovnávat v hlavě, jak se do té doby běžné záležitosti, budou odvíjet a řešit dál.

„Ve škole běžně děláme fyzikální pokusy a na tuhle praxi děti přešly v domácím prostředí. K tomu, jak na princip fungování různých věcí přicházely samy, mi pak mailem posílaly fotografie,“ popsal učitel. Podle něj bylo v prvních dnech mimořádné situace nutné udržet rytmus výuky. Důležité to bylo jak pro kantory, tak žáky. Někteří na něj najeli okamžitě, jiní se se složitou situací srovnávali déle. Jan Urban při tom ale zaznamenal zajímavou věc.

„Každý má nějakou potřebu se vzdělávat. Když děti chodí do školy, všechny se nutí ji uspokojovat jedním způsobem – ráno vstát, přijít do školy a pak se vrátit domů. Najednou to ale bylo všechno jinak. Z toho, v kolik mi chodily odpovědi na moje zadání vycházelo, jak rozdílné potřeby jednotlivé děti ohledně vzdělávání mají. Některé zůstaly u dlouhodobě zajetého systému a zprávy mi posílaly už kolem půl osmé ráno. Jiní žáci si ale rádi přispali a odpovědi posílali až kolem poledne. A pak mám také děti, které dobře udělanou práci posílaly až v osm večer. Takových miniskupinek může být ve třídě třeba i pět. A mým úkolem je po návratu do školy zařídit to tak, aby to v jedné velké skupině při výuce fungovalo, a aby to co nejvíce vyhovovalo všem,“ vysvětlil Jan Urban.

Ani on do budoucna ale nevylučuje, že také školy, podobně jako třeba nyní zaměstnavatelé, přejdou v určité dny na home office, tedy práci z domova. Že to může fungovat, ukázalo dvouměsíční koronavirové martyrium.

„My stále učíme na základě rakousko-uherského školského systému. A přes to, že se o tom moc nemluví, jeho základem je umožnit dospělým chodit do práce. Proto není vyloučeno, že bude školní týden, tedy pobyt žáků ve škole, třeba jen třídenní,“ míní Jan Urban, ale jedním dechem dodává, že práce z domova pro něj není úplnou výhrou. „Když zadávám dětem úkoly prostřednictvím internetu, chybí mi pohled do jejich očí. Obecně potřebuji při kontaktu pohled do tváře. Když jsem mohl sundat roušku, udělal jsem to okamžitě,“ řekl.

Přiznal, že v případě, že by si mohl vybrat, raději by s dětmi chodil do školy. I dětem totiž hodně chybí kontakt se spolužáky. „Ptal jsem se jich, proč chodí do školy. Hned po odpovědi pro rodiče učitele, že se tam učí potřebné věci děti uvedly, že je ve škole zábava a že tam mají kamarády. A právě tuto společensko-sociální stránku věci bychom nyní, ve zbytku školního roku, měli ve svých třídách jako kantoři upřednostňovat víc, před strohou výukou,“ dodal Jan Urban.

Koronavirová krize ukázala nové české hrdiny - zdravotníky, lékárníky, řidiče autobusů, prodavačky, pošťačky a další profese. Všichni zaslouží obdiv a poděkování. Deník je představuje v seriálu. Další příběhy hrdinů čtěte ZDE.