Všechno zlo, do té doby největšího válečného konfliktu, sice nevzniklo na Benešovsku, ale konflikt je s ním bezprostředně spjat. Zámek Konopiště ležící od Benešova jen dva kilometry, si totiž za své sídlo vybral a přestavěl následník rakousko-uherského trůnu, František Ferdinand d´Este.

Přes tuto skutečnost téma první světové války v okrese Benešov nebylo nikdy příliš reflektováno.

„Je až s podivem, že nemáme žádné odborné zpracování tohoto tématu," přiznal ředitel Státního okresního archivu Benešov Michal Sejk a připomněl ještě, že se první světová válka vesměs omezovala na Konopiště, respektive osobu následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Estea sarajevský atentát.

„Až na vzácné výjimky tím popsání dějin první světové války na Benešovsku končí," dodal.

V nejbližších letech se tuto problematiku proto chystá uchopit Státní okresní archiv v Benešově. Na rok 2018 už nyní chystá instalaci výstavy k roku 1918 na okrese Benešov, která ovšem bude zpracovávat i téma celé první světové války.

Už nyní Benešovskému deníku odpověděl na několik otázek souvisejících s událostmi spjatými k politické vraždě v Sarajevu ředitel Státního okresního archivu v Benešově Michal Sejk.

Jaká byla nálada obyvatel Benešovska těsně po sarajevském atentátu?
Předně je třeba říci, že bez bližšího studia všech typů archiválií, ať už jsou to kroniky nebo úřední spisy, nelze blíže popsat náladu mezi obyvateli. Obecně ale lze říci, že tehdejší dosavadní nejistota, která mezi obyvatelstvem panovala nejméně od balkánských válek v letech 1912 – 1913, byla ještě více prohloubena. Pokud k tomu připočteme neúrodu v roce 1911 a následné hromadné vybírání úspor, nebyla situace jednoduchá a v průběhu války se stále zhoršovala. Benešov byl navíc posádkovým městem a jeho ráz se v roce 1914 změnil na zcela vojenský.

Jak mobilizaci brali muži z Benešovska? V Praze s náborem nových vojáků prý problém nebyl, Češi tam mobilizaci neodmítali a rukovali v klidu.
Právě mobilizace byla pro místní obyvatele mnohem větší tragédií, než samotný atentát v Sarajevu 28. června. Podle dobových zpráv přišla mobilizace náhle, ačkoliv se o ní ve všech hovorech mluvilo. Oba tehdejší benešovské pluky – 102. a 28. pěší pluk – byly plně mobilizovány dne 26. července 1914, a to do 24 hodin. Ohlasy na mobilizaci jsou v místních kronikách i v pozdějším tisku velmi časté.

Kolik mužů narukovalo?
Podle svědectví městského kronikáře Ladislava Trmala se mluví o dvanácti až čtrnácti tisících mužů, kteří se všichni shromáždili do 28. července, ovšem toto množství neustále narůstalo.

Na které fronty vojáci z Benešova odjížděli?
Oba výše zmíněné pluky operovaly zejména na balkánské a také na východní frontě. To s sebou neslo pro mobilizované slovanské vojáky obrovský morální problém, protože museli bojovat proti svým „spolubratřím", Srbům a Rusům. Na srbskou frontu odjel první vojenský transport 15. srpna, další pak následovaly. První ranění se do Benešova vrátili již počátkem září. Vojenské transporty odjížděly z Benešova až do počátku května, kdy namísto 102. pluku byl do Benešova povolán pluk císařských myslivců z Brixenu.

Jsou známy případy dezerce? Jak dopadaly?
Literatura o dezerci nemluví, spíše docházelo k více či méně spontánním projevům nespokojenosti s velením, s válkou všeobecně a samozřejmě se současnou politickou i hospodářskou situací. V květnu 1915 byl pro zločin vzpoury popraven Josef Kudrna, který si stěžoval na služební poměry u benešovského pluku.

Jaká byla za války situace mezi běžným obyvatelstvem?
Nespokojenost mezi běžnými obyvateli i vojáky často vyvolávala až hysterické reakce místní a okresní správy a četnictva. Jakékoliv sympatie se Srby, Rusy (ruští zajatci pracovali na Benešovsku v zemědělství) či nespokojenost s rakousko – uherskou monarchií byly přísně trestány. Je třeba vzít v potaz obrovský tlak způsobený mobilizací a tedy nedostatek pracovních sil především v zemědělství. Samozřejmě vázlo zásobování – na venkově docházelo zejména uhlí, což za tuhé zimy v roce 1917 byl obrovský problém. Bylo nutné šetřit se všemi komoditami, včetně vody. Na podblanický venkov často zajížděli obyvatelé Prahy, aby zde načerno nakoupili základní potraviny, zejména brambory. Je popsáno poměrně dost demonstrací obyvatel, dokonce několik násilných akcí – přepadení pekařského vozu a podobně. Všechny takové skutky byly velmi silně potrestány. Na druhé straně byl patrný obrovský tlak ideologický a politický – za poznámku na veřejnosti, za nošení čepice, která se podobala ruské, na veřejnosti – následovaly velké, byť vesměs peněžité tresty.

Kolik obětí 1. světové války mělo Benešovsko?
Na tuto otázku nelze aktuálně odpovědět, neboť nemáme relevantní údaje. Otázka je také, jak Benešovsko vymezit. Snad budeme schopni po skončení základního výzkumu stanovit alespoň přibližný počet obětí. Pokud bychom čistě hypoteticky vzali v potaz, že v každé vsi bylo nevrátivších se značné množství a obcí na území soudního okresu Benešov bylo kolem padesáti, pohybujeme se v řádech stovek až tisíců. Ale nerad bych cokoliv předjímal.

Do kdy se na Benešovsko ze světové války vojáci vraceli?
Ani v této záležitosti nelze jednoznačně odpovědět. Situace na Benešovsku byla obdobná jako jinde v republice. Lakonicky lze konstatovat, že většina se vracela v průběhu roku 1919, nicméně i z Benešovska známe legionáře, kteří si prošli sibiřskou anabází a vraceli se v roce 1920 i později.

Hovoříte o legionářích. Z toho je patrné, že i od nás, z Benešovska, bojovali muži v československých legiích? Kolik jich bylo?
Tématem československých legií se zabýval jeden z mých bývalých kolegů v archivu kolem roku 2000 a vytvořil úctyhodný seznam více než 2300 legionářů z okresu Benešov (v jeho rozsahu v roce 2000, tedy včetně Vlašimska a Voticka). Muži z Benešovska působili zejména v italské a ruské legii, ve francouzské jsou to pouze jednotlivci. Máme dochováno poměrně značné množství vzpomínek legionářů, z nichž některé byly spolu se seznamem publikovány ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka v roce 2001.