Nejprve jako řadový pediatr v benešovské nemocnici a poté coby primář jejího dětského oddělení. Jak sám říká, v nemocnici byl více než doma. Nominaci do ankety Řád srdce si vysloužil nejen tím, že svým dětským pacientům věnoval celý svůj život, ale ve chvíli, kdy nemocnice řešila personální nedostatek odborníků, neváhal, a přestože už byl ve starobním důchodu, nastoupil, pro špitál na nezbytně dlouhou dobu opět do práce.

Benešovská nemocnice byla vaším prvním zaměstnavatelem nebo jste předtím pracoval jinde?
V roce 1978 jsem promoval, a téhož roku jsem od 1. července nastoupil jako sekundární lékař na dětské oddělení benešovské nemocnice.

Takže jste v Benešově svou profesní kariéru začal i skončil?
Vlastně ano. Ale mezitím jsem si párkrát někam „odskočil." Jak to šlo nejrychleji, jsem si udělal první atestaci, protože v té době mohl lékař s jednou atestací vykonávat na obvodě samostatně pracujícího pediatra. Takže jsem odešel do Týnce nad Sázavou, kde jsem byla asi 3,5 roku. Poté jsem se vrátil do nemocnice, udělal si druhou atestaci, a v pátek 
17. listopadu 1989 v den Sametové revoluce jsme se stěhovali ze starých prostor, ze čtvrtého patra budovy, kde je nyní ORL, chirurgie a tak do nových, kde je dětské oddělení doposud.

Vy jste odešel na obvod, protože jste chtěl nebo to byla povinnost každého začínajícího lékaře?
To jsme museli. Také jsem nějaký čas působil ve Stupčicích. V září jsem se vrátil z roční vojny v Českých Budějovicích, a to bylo hned v pondělí po velké vizitě, kdy se tehdejší primář otočil k davu doktorů a sester, který se za ním táhl jako ovce, ukázal na mě, a řekl: „Zítra nastupujete do Stupčic."

Teď se v tom trochu ztrácím.
Po škole jsem 1. července 1978 nastoupil do benešovské nemocnice. Ta mne hned poslala na tři týdny coby lékaře na pionýrský tábor na Zvůli na Jindřichohradecko. Pak jsem byl ještě chvíli v nemocnici a odešel na vojnu. V září 1979 jsem se vrátil zpátky do nemocnice a hned druhý den mě převeleli do Stupčic. To už jsem byl ženatý a měl roční dítě.

Stupčice? To ani nevím, že tam je nějaké zdravotnické zařízení.
To je za Voticemi a byla tam nemocnice s infekčním oddělením, kam jsem nastoupil.
V roce 1979 byla obrovská epidemie hepatitidy, říkalo se, že vznikla z mražených jahod, které vezli z Polska, kamion zůstal někde stát, jahody rozmrzly, pak je znovu zamrazili, takže mě tam kvůli ní poslali původně na tři měsíce. Září, říjen, listopad. Jenomže začátkem listopadu za mnou přijel ředitel nemocnice s tím, že nikoho nemá, takže musím ve Stupčicích vydržet do konce roku. A 22. prosince jsem zjistil, že i když jsem si stále myl ruce, všechno dezinfikoval, že mám žloutenku. Takže jsem tam sice skončil jako doktor, ale asi do 17. ledna jsem tam byl coby pacient. Z nemocenské jsem se vrátil 19. března a to už do Benešova. Tam jsem byl asi dva roky, pak necelé čtyři roky ten Týnec a poté už jenom dětské oddělení benešovské nemocnice.

Proč vy jako muž jste si vybral zrovna pediatrii?
Tak. Tehdy byly různé fakulty. Dětského lékařství, všeobecného lékařství, hygieny, stomatologie, a já si vybral Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy Praha (FDL ÚK). A nikdy, nikdy jsem toho ani na okamžik nelitoval. Tady je nesmírně důležité poslouchat rodiče, co říkají, kvůli čemu se svým dítětem do ordinace přichází. Hlavně maminku.

Odhalil jste někdy i simulanta?
Samozřejmě. Hlavně na tom obvodě. Tam přicházela děvčata, která měla úplně jiné myšlenky, než byla škola s tím, že jim něco je.

Jak jste na to reagoval?
Podrobně jsem to s nimi probral. Mám před očima jednu dívenku, která neustále přicházela s tím, že má bolesti břicha. Já tušil, že simuluje, ale byl jsem mladý doktor a ona byla natolik chytrá, že věděla, co má říkat, a jak na co při vyšetření reagovat. Tak jsem ji poslal na gastrofibroskopii, což není rozhodně vůbec příjemné vyšetření. A ona na něj šla, i když se prokázalo, že je naprosto v pořádku.
Ale za mnou už s tímto problémem nepřišla. Vymýšlela zase něco jiného, ale břicho to už nebylo. Na druhou stranu se mi podařilo, jako mladému lékaři u dvou dětí odhalit nádorové onemocnění, a obě, teď už dospělé osoby jsou stále mezi námi. Jednoho toho děcka byla maminka Romka a ta vždycky, když odcházela, mi říkala: „Hodně zdraví, doktore." Říkala to pokaždé, ale myslela to opravdu upřímně, a mě to vždycky potěšilo. Nebylo to nic hraného, ale šlo to od srdce. A to bylo moc fajn.

V nemocnici jste byl více než doma. Měl jste vůbec někdy neschopenku?
Co si uvědomuji, tak pouze, když jsem měl tu žloutenku. Jinak ne. Když jsem si coby obvoďák v Týnci ze sportu udělal výron kotníku, chodil jsem do práce s nohou jako koule a o hůlce. Dokonce jsem nešel marodit ani se zápalem plic nebo žlučníkovým záchvatem. A dost možná, kdybych to nedostal příkazem zhora, že bych nemarodil ani s tou žloutenkou. Vždyť jsem byl mezi stejně nemocnými.

Na Řád srdce jste nominovaný také kvůli tomu, že jste před časem vytrhl benešovské nemocnici lidově řečeno trn z paty, kdy měla na dětském oddělení personální problémy. Zachránil jste tím nejen dětské oddělení, ale i novorozenecké a porodnici.
Takhle. Jak už jsem říkal, v nemocnici jsem trávil víc času než doma. Dokonce jsem i jako primář sloužil. Takže nepomoct bylo takřka nemožné.

Nutno předeslat, že už jste byl ve starobním důchodu.
Ano, a tušil jsem, že může nějaký problém nastat. Do důchodu jsem měl totiž odcházet už loni 23. srpna, ale to mě rovnou nemocnice požádala, abych vydržel do konce roku.
Nechtělo se mi, ale vzal jsem to. Pak přišli ještě s jedním prodloužením, ale to už jsem řekl, že ne. Ještě leden 2015 a pak už opravdu končím. Nicméně když jsem odcházel, nemocnice za mne měla adekvátní náhradu. Jenomže ta nevyšla, a opět vyvstal problém.

Dětské oddělení bylo zase, tam kde bylo.
To byl pátek 12. června mi volal pan ředitel Hostek, jestli bych si to nerozmyslel a alespoň na nějakou dobu se na dětské oddělení navrátil. Vzal jsem si tedy čas na rozmyšlenou s tím, že do neděle 14. června mu dám vědět.

To si musela nemocnice hodně oddechnout, když jste souhlasil.
Asi ano. Ale měl jsem podmínku, že 31. srpna 2015 končím, a že to chci mít zakomponované v pracovní smlouvě, aby potom nedošlo k nějakému nedorozumění. Vedení nemocnice na to přistoupilo, takže jsem okamžitě další týden v úterý 16. června nastoupil.

Teď už si užíváte zasloužený důvod. Jak ho trávíte?
Všeobecně mám rád sport. V televizi sleduji především fotbal, hokej, tenis, teď i curling. To je pasivní sport. A aktivní, jednou týdně chodím hrát nohejbal, a když je možnost, zahraji si stolní tenis. Jinak se starám o dům a zahradu tady v Benešově, o chalupu, jezdím za dcerou do Holandska. Měli jsme pejska, fenku kokršpaněla, s kterou jsem chodil moc rád na procházky a trávil s ní spoustu času venčením. Co mám nesmírně rád, je humor Zdeňka a Jana Svěrákových. Od Zdeňka dokonce vlastním vlastnoručně podepsanou knihu s věnováním a poděkováním za lékařskou péči o jeho vnuka. Občas si tedy s chutí pustím filmy jako je Kolja či Vratné lahve. Do ruky vezmu s oblibou i knížky se sportovní tématikou, na které jsem neměl dříve čas.