Jako zaměstnance Středočeské fotografie, s pracovištěm ve Vlašimi, se Podhola zabýval reportážní fotografií. Podnikat tehdy příliš nešlo, ale v domě rodičů, v bývalé kuchyni po dědečkovi, měl fotolaboratoř pro výrobu barevných fotografií.

Tušil jste, že může přijít něco, jako listopad 1989?
Cítil jsem to.

Opravdu, nebo to říkáte až nyní, s odstupem času?
Skutečně jsem to cítil. V tu dobu jsem si dodělával v Praze po vyučení střední školu. V červnu 1989 jsme maturovali. Čtyři roky nás lanařili ke vstupu do KSČ. Mě tedy neoslovili, u mě to bylo jasné. Pocházím z katolické rodiny, mě nikdy za člena KSČ nechtěli. Spolužákům jsem na jaře 1989 říkal, protože jsme zažili Palachův týden, že se to už otáčí. Že je to už jen otázka krátkého času. Když jsem pak maturoval, dostal jsem od profesora Schlemmera, otázku, co si myslím o perestrojce. Zeptal jsem se, zda komise chce slyšet pravdu, nebo oficiální verzi. Profesor chtěl slyšet pravdu. Po mé jedné větě mě však už dál mluvit nenechali. Řekl jsem sice jen to, že v Sovětském svazu perestrojku opravdu dělají, zatímco u nás si na ní jen hrajeme a doplatíme na to, ale to stačilo. Víc už nechtěli slyšet.

Přes to jste dostal maturitní vysvědčení?
Ano dostal. A to i přes to, že jako volné téma maturitní práce jsem měl Svěcení kněží ve svatovítské katedrále. Fotil jsem ho tam v únoru 1989.

Tvrdíte, že jste změnu tušil. Řeknete ale, proč?
Bylo to jasné. Polsko už bylo otočené jiným směrem a Maďarsko se tam otáčelo. V Německu to vřelo, východních Němců byla plná Praha a my jsme se na ně chodili koukat a záviděli jim, jak jsou odvážní, že do toho jdou.

Dobrá, máte také nějakou zajímavou vzpomínku na tu dobu?
Mám a představte si to, přímo z pátku 17. listopadu. Fotil jsem shodou okolností opět u sv. Víta a na nádvoří Hradu ten den dopoledne úplnou náhodou potkal rodiče své švagrové. Jsou z východního Slovenska a tak bylo setkání o to překvapivější. Viděl jsem je totiž naposledy čtyři roky před tím na bráchově svatbě. Teď se přijeli podívat na víkend do Prahy a já jim žertem říkám, že se přijeli podívat úplně přesně, protože právě dnes komunisti končí. Věděl jsem, že na Albertově bude studentská demonstrace. Samozřejmě mě nenapadlo, že to vyjde. Dodnes se tomu smějeme, že už tenkrát jsme si říkali: Dneska by to šlo.

Studoval jste tehdy v Praze, o demonstraci studentů k výročí uctění památky Jana Opletala jste věděl, jako řada lidí, dopředu. Zúčastnil jste se jí?
Ne, jel jsem domů do Benešova. Ale po tom, co se stalo večer na Národní třídě, jsem už od soboty jezdil do Prahy.

Co jste tam dělal?
Vozil jsem letáky, vyvěšovali plakáty, předával zprávy. Byli jsme v kontaktu se studenty a ty jsme pak také zvali i do Benešova. U bratrance Marka Jantače dokonce dvě studentky přenocovaly. Do Benešova jsme pak vozili také informace o roku 1968, protože tehdy to zajímalo všechny a bylo úplně jedno, že není srpen, ale listopad.

Jak jste v Benešově informovali veřejnost o událostech v Praze?
Do výlohy jsme lepili fotografie a do provozovny fotografie v Tyršově ulici jsme instalovali dokonce televizi a tam pouštěli video a filmy, které jsme získali z Občanského fóra.

Jenže to už bylo o něco později. Vzpomenete si na to, jaký byl 17. listopad v Benešově?
V pátek večer jsme byli na bohoslužbě u sv. Anny. Bavil jsem se tam s Vlastou Chromou a Marií Holečkovou, tehdy to bylo asi v půl osmé večer, se už o událostech v Praze vědělo. Zapalovali jsme proto kostelní svíčky u kašny na náměstí. Během večera jsme tam byli několikrát a viděli, jak nás veřejná bezpečnost pozoruje. Ale nic neudělali, ani nás nekontrolovali.

Druhý den jste pak jel do hlavního města?
Ano. Tenkrát bylo srocení ne před Melantrichem, ale u sochy svatého Václava pod muzeem. Kdo nebyl nejblíž, projevy neslyšel. Lidí přibývalo, stmívalo se a další přicházející nás varovali, že okolní ulice jsou plné policajtů. Možná jsme i počítali s tím, že po studentech, které zmlátili den před tím, jsme na řadě teď my. A pak přišel ohromný, zlomový okamžik. Národní muzeum, které tonulo ve tmě, se najednou rozsvítilo a shora se rozvinul obrovský plakát s nápisem „Studenti, jsme s vámi. Zaměstnanci Národního muzea." To byl obrovský impuls.

Pak se události daly do pohybu i v Benešově?
Úplně přesně si to už nepamatuji, ale první schůzka lidí, kteří něco chtěli změnit, byla už zkraje nového týdne. Pak jsme se scházeli v kancelářích v objektu nějakého podniku v ulici Na Chmelnici, kde v přízemí byl obchod a pak tam prodávali i koberce. Tam se, když to řeknu trochu ošklivě, sešlo tvrdé jádro, tedy lidé, kteří se nebáli v ty dny riskovat. Byli tam například Mojmír Chromý s ženou Vlastou, pan Hruboš, Roman Fišer a další lidé, na které si asi už nevzpomenu. Postupně se ale tahle sešlost začala rozrůstat. Ve druhé vlně přicházeli ti, co se báli, ale chtěli změnu. A když zjistili, že jim už nic nehrozí, přidali se. Ale pak se tam začali objevovat i lidé, kteří měli i jiné, své osobní cíle. To byla taková třetí vlna.

Dokážete popsat, jaká byla tenkrát v Benešově atmosféra?
Ukazovalo se, že se lidé začínají ostře profilovat. Byla tu mlčící většina a byli tu i ti, co byli hodně vlevo. Ti na nás, co jsme chtěli změnu, hodně poštěkávali. Vidím to jak dneska, když jsem se potkal cestou na vlak do Prahy s bratrancem mého švagra. To byl milicionář z týnecké Jawy a přesto, že to byl tehdy mladý kluk, byl hodně zapáleným marxistou. A on mi povídá: Dneska tam nejezdi, dneska vás vykopeme. Asi netušil, kolik se demonstrací účastní lidí. Já mu na to odpověděl jednoduše: Do střetu nikdo už nepůjde. A i kdyby vás tam poslali, tak tři čtvrtiny z vás utečou.

Co on na to?
Řval na mě, ať na to zapomenu, že nás dnes opravdu z Prahy vykopou. Pak, mnohem později jsem se dočetl, že takoví tvrdíci byli schopni a odhodláni demonstrace rozehnat i za pomoci tanků…

Ale tanky naštěstí zůstaly v kasárnách a na řadě byla válka argumentů, slov. Jak vzpomínáte na jednání v Benešově?
Když jsme připravovali generální stávku, domlouvali jsme se, kdo kam půjde, co bude říkat. Pak jsme mluvili s představiteli města i okresu. Jednání byla celkem slušná, žádné velké emoce, krom začátku neplály.

Jaké jste měli požadavky?
Chtěli jsme od nich slyšet, jak to bude podle nich dál. Pan Stibůrek z Městského národního výboru Benešov řekl, že odstoupí a odstoupil. Uvolnila se místa v radě a zajímavé pak bylo dohadování o tom, kdo půjde na místo předsedy MNV Benešov. Volby nebyly, místa se obsazovala kooptací. Měli jsme představu, ale přišli lidé z oné třetí vlny se svými návrhy. Přivedli sice výřečné, ale pro většinu nepřijatelné lidi, jimž doslova z očí koukala vychytralost. Ještě před tím jsme říkali Mojmíru Chromému, že předsedu musí dělat někdo z nás, třeba on. Ale Mojmír řekl, že on tedy ne. Pak ale, když viděl, kdo se na post předsedy MNV dere, vyskočil a zakřičel: „Tak to tedy ne! Do toho raději půjdu sám. Neriskovali jsme kvůli tomu, aby tam šli takoví lidé." A šel do toho a my šli s ním. Bylo to opravdu krásné období.

Jste o čtvrt století starší. Změnil byste s dnešními názory, zkušenostmi něco?
Tak, jak se to odehrálo, tedy sametem, tak to asi muselo být a je to tak dobře. Bylo to stokrát lepší, než převrat nějakou násilnou formou. Z dnešního pohledu kuponová privatizace asi nebyla to nejlepší řešení. Ale tehdy bylo úžasné, že se mohl každý z nás ucházet o část majetku státu.