Byl jeden ze sedmi táborů tohoto druhu na území protektorátu a sloužil pro muže starší osmnácti let, kteří podle nacistických hledisek pracovali špatně a nedostatečně.
Tábor ohrazoval ostnatý drát a dvojitý drátěný plot s elektrickým proudem. Hlídali ho protektorátní četníci v čele s velitelem. Od roku 1944 se jím stal Willy Wollner (po válce v roce 1947 odsouzen mimořádným lidovým soudem k trestu smrti a popraven).
Vágusové, jak si vězni přezdívali, sloužili jako pracovní síla pro údržbu cvičiště zbraní SS, které zde postupně vznikalo od roku 1942 po nuceném vystěhování Neveklovska. Pracovali nejen v kamenolomu v nedalekých Požárech, ale i na stavbách vodovodu, silnic a na polích.
Pracovalo se, včetně pěších přesunů na a z pracoviště, nejméně 10 až 12 hodin. Nástupy na apely byly ráno a večer: „Dokonce se tam jeden kluk zasmál, okamžitě byl vytažen a vhozen do bunkru,“ vyprávěl Josef Palán, jeden z břežanských vězňů.
Zranění z prací v kamenolomu byla velice častá. Hlavně v oblasti rukou a nohou. Vznikaly často odřeniny, které si vězni uměle udržovali cibulí. Zranění se díky ní vůbec nehojila, ba naopak. Někdy se stalo, že způsobila otravu. Objevovala se často nachlazení, žaludeční a střevní potíže (zapříčiněné nevhodnou stravou) a hnisavé rány. K podzimu se objevovaly i záněty dýchacích cest, záškrty a střevní katary.
Hygiena vůbec neexistovala. Jedinou možností bylo se vykoupat jednou týdně v rybníce, který byl čas od času vypuštěn a tudíž se koupalo jenom v protékajícím potůčku. Není se tedy čemu divit, že se mezi vězni rozmnožily blechy, vši a štěnice: „A svrab, ten jsem tam chytil,“ vzpomněl si Josef Palán.
O zdravotních a hygienických poměrech vypovídal v procesu proti Wollnerovi i táborový lékař Václav Váhala: „Zdravotní a hygienické poměry byly špatné, baráky zavšivené a byly tam štěnice… Wollner se choval k vězňům hrubě, sám jsem viděl, že když ho chovanec dosti rázně nepozdravil, dal mu facku a nechával ho plížit v kalužích.“
K velmi důležitým povinnostem patřily pozdravy četníkům a zejména Wollnerovi. Nedostatečné pozdravení představených mělo za následek trest, přinejmenším opakováním pozdravu: „On totiž pozdrav v AEL byl jakýmsi obřadem. Vězeň, který měl potkat představeného (za toho bylo nutno považovat každého, kdo nebyl vágusem), byl povinen 6 až 10 vteřin před setkáním začít klusat, v okamžiku míjení „představeného“ sejmout čepici, udeřit jí o pravé stehno, učinit vlevo hleď, pak přímo hleď, klusat dalších několik metrů, čepici opět nasadit a pak teprve pokračovat v cestě normálním krokem.
Břežanský AEL fungoval až do konce války. Pátého května 1945 po útěku stráží se 350 vězňů rozprchlo do svých domovů.
Ačkoliv kapacita AEL byla 350 lidí, bylo v něm internováno 500, někdy i 1000 lidí. Táborem prošlo podle odhadů 9000 až 10 000 lidí především Čechů a Francouzů.

Daniela Němečková