„To bylo asi omylem," říká skromně se smíchem Standa.

Pracovní příležitost ale našel například i v Ústředním loutkovém divadle, dnešním Divadle Minor na Senovážném náměstí.

„Tenkrát muselo být všechno ústřední," nezastírá opovržení z centralizace moci přelévající se i do umění.

Samozřejmě člověk jako on, kterého lze nazvat z dnešního pohledu alternativcem, nesnášel všechno, co jen trochu zavadilo o reálný socialismus. Nejvíc zákazy, příkazy a nařízení. Možná právě proto v památné době listopadu 1989 místo, aby přenášel praktikábly, byl u ledu. Doslova.

„To jsem měl v divadle pauzu," vzpomíná muž, kterému hlavu stále kryje mařena, dlouhé vlasy, a na nose má klasické kostěné lennonky. „Rok jsem jezdil na zimním stadionu na Štvanici s rolbou," usmívá se muž, který se za poslední čtvrtstoletí změnil jen nepatrně. Vlastně mu přibyly pouze šediny v bradce.

Tou dobou sice Standa žil v pronajaté strašnické garsonce, ale do Týnce nad Sázavou a na Benešovsko nebo do okolí Prahy jezdil na bigbítové zábavy či vystoupení undergroundových formací téměř pravidelně. Na víkend začínající 17. listopadem, ale domů do Týnce neodjel.

„Měli jsme takovou partičku, s níž jsme debatovali v hospodách o všem možném, často i o politice," potvrdil. „Když byly demonstrace, pobíhali jsme po Praze a vždycky se vmísili do tlačenice," vypráví o protirežimních vystoupeních, jichž se osobně zúčastnil. „Tam se nám moc líbilo. Policajti nás hodili a stříkali po nás z vodních děl. Měli jsme to jako sport," zasmál se.

Zúčastnil i takzvaného Palachova týdne v lednu 1989. Oblečení promočené od vodní spršky pak sušil, stejně jako další lidé, nejen z jeho party, v hospodách v okolí Václaváku.

„Promočené věci jsme měli rozvěšené v hospůdkách téměř všude, policajti tam nechodili," tvrdí o událostech z kraje roku 1989.
Večery ale nejčastěji prožíval s partou známých nedaleko „epicentra" uprostřed Prahy.

„Sedávali jsme U Zpěváčků nebo v restauraci U Betlémské kaple. Tam odtud jsme vyráželi. Byla to tehdy výborná atmosféra, lidé k sobě měli blízko, byli velmi vstřícní," tvrdí Standa Martan.

Demonstranty prý Standa podporoval v průvodu i přímo v pátek 17. listopadu.

„Šli jsme s nimi jen chvíli. Pak jsme hned zapluli zase do hospůdky," zná muž i svůj program onoho památného dne. „Když se strhla mela na Národní třídě, už jsme zase seděli U Zpěváčků," ví přesně.

Když se ta informace donesla i do nedaleké restaurace, doufal, že se konečně nenáviděný režim zhroutí. Právě proto také později cinkal na Václavském náměstí klíči.

„A nelituji toho," tvrdí Standa, který čerstvou svobodu využil k cestě za kamarádem do západního Německa. „Koukal jsem tam na všechno jako vyoraná myš. To byl ohromný, skokový rozdíl proti Československu," říká nyní. „Nejvíc mě zaujalo, že tam mají všeho dost. Třeba, že mají i v zimě v krámech veškeré ovoce. Že tam nejsou fronty a je tam čisto," popisuje nezapomenutelné dojmy a doufal, že se i jeho rodná země posune do této polohy.

„Všechno, co mají tam, sice nemáme, ale jsem spokojený. Nejsme sice tak pečliví jako v Německu, ale kdo tu dobu nezažil, může posuzovat těžko. Když mi někdo tenkrát říkal, jaké to bylo třeba za první republiky, pokyvoval jsem sice, ale říkal si, ať si kecá. Stejně jsme mu nevěřili," přiznal muž, který zázrak od „sametu" nečekal. Proto není tak, jako někteří, rozčarovaný. „Máme svobodu, můžeme poslouchat muziku, jakou chceme, nikdo nám to nezakazuje a nevadí mi ani, že na tom nejsem finančně výborně. Spousta lidí u nás jen fňuká, že nemá peníze. Přitom třeba lidé ve třetím světě umírají hladem a někteří vlastně nemají ani pitnou vodu," dodal Standa Martan. „Jediné, co mě teď vlastně mrzí, je to, že nejsem mladší, abych mohl vyrazit do světa. A pak také to, že se opět musím stydět za svého prezidenta."

Kdo je Stanislav Martan
Narodil se ve Slaném na Kladensku. Jeho otec byl vojákem z povolání, sloužil v Lešanech. V Chrástě – sídlišti proto rodina dostala služební byt. Do základní školy chodil v nedalekých Krhanicích. Při čistkách po roce 1968 musel však otec opustit armádu a rodina služební byt. „Naštěstí táta po tetě z Rakouska zdědil nějakou korunu a koupil rodinný domek v Týnci," zavzpomínal Stanislav. Po většinu života pracoval jako kulisák a rolbař. Občas doprovází známý žatecký orchestr Bissext hrou na chodské dudy, při níž vystupuje v chodském kroji. Právě Šumava je jeho nejoblíbenější destinací, kde by chtěl strávit zbytek života.