„Přišel jsem vlastně jen proto, abych se podíval na plavčíky, kteří se nebojí ledové vody. Já už se dneska tak, jako oni bavit nemůžu, protože mám železné kyčle a ledová koupel mě hodně bolí," potvrdil Jiří Mlejnský.


K otužilectví se muž dostal sice trochu náhodou, ale k vodě, jako takové, rozhodně ve městě, kde protéká „stará" řeka, daleko neměl. Za mlada Jiří Mlejnský samozřejmě sportoval, a protože Týnec leží na řece, bylo jasné, že mezi jeho oblíbenými činnostmi, nechybělo ani vodáctví.


„Vodáctví sem přivedl Pepík Reichel. Ten se přiženil ze Sázavy do Poříčí a pracoval se mnou v týneckém Metazu," vzpomínal Jiří Mlejnský a přidal i jména dalších kamarádů, kteří se vodáctví v půli minulého století v Týnci věnovali.


„S námi na vodě jezdil i Mirek Vacek, Jirka Nedr a společně s Pepíkem jsme si postavili vlek za autobus, abychom lodě nemuseli tahat vlakem. Fabrika byla tenkrát solidní, půjčovala nám autobus a ten byl vždycky plný. Jezdili jsme na divokou vodu do slovenských hor nebo do Polska. Na zájezdy někam dál, nebyly peníze. Ale tohle nám stačilo a bylo to moc pěkné," hodnotí Jiří Mlejnský.


Vodu miloval ve všech skupenstvích. Proto Jiřímu Mlejnskému nebyly cizí ani lyže. K běhání, i například na Jizerské padesátce, zase pamětníka přivedl inženýr Zoufal. Ten lyžaře vozil na závody, jimiž byly především podnikové hry Metazu. Slévárna založená Františkem Janečkem měla kdysi sedm pobočných závodů a jeden z nich také na Karlovarsku v Nejdku ležícím mezi vrcholky Krušných hor.


No a od pobytu v horách se Jiří Mlejnský dostal k záležitosti nyní už zapomenuté, zimnímu stanování. To spočívalo v kempování během zimních měsíců. V pátek parta vyrazila se spacáky, karimatkami a stany a v neděli se zase vracela domů.
„Většinou jsme při tom zmokli," zasmál se Jiří Mlejnský a prozradil jednu, pro současnost neuvěřitelnou historku – zimní stanování na vrcholku Velkého Blaníku.
„Spacáky byly pěkné, péřové, žádná umělotina," popsal pan Jiří výbavu odvážlivců z poloviny šedesátých let minulého století. „Stan jsme si postavili u skály, hned pod vrcholkem Blaníku. Nikomu to nevadilo," usmál se muž.


Vyučený kovomodelář a absolvent slévárenské průmyslovky pracoval v nové metazácké ocelárně.


„Dělal jsem tam nejprve mistra, ale protože jsem nebyl u červenejch brabenců, pracoval jsem tam jako tavič. Vůbec mi to ale nevadilo. Říkal jsem si, že od lopaty mě nevyženou a to, co mám v hlavě, zase nevezmou," poznamenal senior.


Přes to, že by se dalo tušit, že si užil při práci spíš velké horko, nebylo tomu tak. Zepředu od pecí šlo na pracovníky teplo, spíš to byl žár, otevřenou halou od šrotiště se zase v zimě proháněl ledový průvan.


„Proto jsem se začal sám od sebe otužovat. Po vysprchování v teplé vodě jsem na sebe pouštěl vodu ledovou," popsal začátky své odolnosti vůči chladu a také běžným respiračním nákazám.


Otužováním pod sprchou byl Jiří Mlejnský nakonec tak odolný, že se chodil koupat do týneckého Náklí do řeky. Morální podporu měl u rodičů, kteří ho při tom i fotili. Naopak, od učitelky mateřské školy se pochvaly nedočkal.


„Do Náklí chodila s dětmi na vycházky a viděla mě tam. Jednou mě pak zastavila ve městě a to zimní koupání mi vytýkala. Prosila mě, abych se chodil koupat někam jinam, že děti, které mě viděly, se chtěly prý jít vykoupat také," zasmál se nestor týneckých otužilců. „Chlapi ze slévárny si mě zase dobírali, že do Náklí přijedou s košilí s dlouhými rukávy a odvezou mě do Havlíčkova Brodu," potvrdil.


Ale to Jiřího neodradilo. V ledové řece se koupal dál i přes to, že ho do vody nikdo z kamarádů nedoprovodil. Vydrželo mu to čtyři roky. Pak začal stavět rodinný dům a na otužování v řece už neměl čas.


„Nejhorší na koupání v ledové vodě bylo to, že zamrzala klidná hladina nad jezem. To jsem pak musel až do šlajsny. Ale tam to vlastně bylo také dobré. Dnes je jez rozbitý a koupání tam za moc nestojí," zhodnotil Jiří Mlejnský, kterému otužování schvaloval i známý sportovní lékař Jiří Grunt.


„Navíc jsem nikdy nevzal cigaretu do huby a také jsem hodně chodil. Za třináct let jsem zvládl přes dvacet tisíc kilometrů. Proto jsem ani nemarodil," připomněl a popřál současným otužilcům pevné zdraví a výdrž při jejich zálibě.