Jak je to možné?

Když se člověk chce stát tím, kým uvnitř těla už desítky let vlastně dávno je, má odvahu udělat první krok, a k tomu vyspělá medicína, jde všechno.
Přesně tohle nechybělo tehdejšímu podplukovníkovi Pavlu Nachtmanovi.

Proto už rok může být elegantní dlouhovlasou blondýnkou s výraznými náušnicemi v uších a volně loženým šátkem přes ramena.

„Ono to všechno začalo už v hodně útlém dětství. Takový první zlom byl ve čtrnácti letech, kdy jsem nastoupila na střední vojenskou školu. Tam ve mě to mužské prostředí paradoxně ženu utlačovalo. Definitivně se to projevilo ale až na vysoké škole. Tam jsem se utvrdila v tom, že jsem transsexuál,“ vysvětlila Nicola, u které v roce 2009 začal konečný přerod z muže na ženu.

Cesta to byla trnitá. Ruce těch nejbližších, které měly být připraveny podržet, se obrátily v napřažené na útok.

V zaměstnání se dokonce setkala s šikanou a ponižováním. Přesto zvedla hlavu a odhodlaně šla dál. Přeměna z jednoho pohlaví na druhé trvá podle odborníků přibližně dva až dva a půl roku. Pavel Nachtman se stal Nicolou Naimannovou za rok a osm měsíců.

„Přibližně šest měsíců trvala psychoterapie. Poté jsem začala brát hormonální prášky, kdy už po měsíci se mi začaly zvětšovat prsní dvorce, začala mi růst prsa. A přibližně po dvanácti měsících jsem byla pozvaná ke komisi, která mi dala potvrzení, že mohu podstoupit operaci,” popsala svůj přerod usměvavá Nicola Naimannová.

Chirurgické zákroky prodělala pozitivně naladěná blondýnka dva. Kastraci, která je v tomto případě daná zákonem, a druhý, kde ruce lékaře vytvoří z muže stoprocentní a definitivní ženu.

„Budete se divit, ale ta první operace pro mě nebyla vůbec důležitá. Dokonce, ještě na operačním sále jsem přemýšlela, že do toho nepůjdu. Pro mě bylo důležité být vnitřně žena. Myšlením, chováním. Ne pohlavními orgány,” vysvětlila Nica.

S úsměvem a mírnou nadsázkou tvrdí, že právě při finální operaci měl operatér svůj šťastný den, a při ní stál její anděl strážný. Je jednou ze tří mužů z celé republiky, kteří v těle ženy dosahují orgazmu, a možné pooperační komplikace se jí obloukem vyhnuly.

Nicole se líbily před přerodem ženy i muži. Podle jejích slov nešlo ale o žádnou homosexualitu.

„Když to řeknu jednoduše, tak jako muže mě přitahovaly ženy. Dokonce jsem si jednu i vzala. Ale vnitřně jsem byla už tehdy žena, a líbila se mi myšlenka, že mám po boku muže,” vysvětlila mladá žena, kterou Nicola už zhruba rok je.

Proto by chtěla i jako žena žít. Nejen chodit na vysokých podpatcích, nosit dámské oblečení, ale mít vedle se muže. Opravdového muže.

Ví, že to ale nebude snadné hledání. Předsudky a strach z toho, co by na to řekli sousedé, je v mužích asi silně zakořeněný.

„Možná to bude znít divně, ale já chci chlapa, který se jím narodil. Ne předělaného. Jsem totiž přesvědčená, že zatímco já, jako bývalý muž se do ženy dokážu plně vcítit, žena, která se přerodila v muže, nedokáže být nikdy dostatečně tvrdá, mužná,” míní Nicki.

Pomyslnou tučnou čáru žena za svým minulým životem nedělá. Tvrdí, že to nechce a ani to prý nejde. Je toho názoru, že všechno se vším souvisí a všechno se vzájemně prolíná.Ve svém šatníku má tedy pár pánských košil, v botníku několik párů bot a v šuplíku fotografie ze svých mužských let, na které se prý i ráda sama podívá.

„Znám takové lidi, kteří tu čáru udělali. Ale to znamená, že se ještě nevyrovnali s tím, kdo byli a kdo jsou teď. Vyhodili všechno původní oblečení, fotografie z předešlého života. Je to taková vnitřní obrana,” je přesvědčená Nicola.

Nicola musela přijmout, že se k ní nejbližší, ve chvílích, kdy to nejméně potřebovala, otočili zády, i to, že jako vysoce postavený důstojník na ministerstvu obrany musela čelit šikaně a ponižování. Byla ale přesvědčená, že dělá správnou věc, a proto vydržela a teď je šťastná. Po zhruba čtyřiceti letech je konečně tím, kým po celý život v mužském těle vlastně byla.

MŮJ NÁZOR
Když se mě někdo zeptá, co mi novinařina vlastně přináší, odpovídám většinou stejně. Dostanu se na místa, kam bych se jinak třeba nikdy nepodívala, nebo se setkám s lidmi, které bych jinak vůbec nepotkala.
Jedním takovým setkáním bylo to s Nicolou Naimannovou, ještě donedávna mužem. Musím říct, že setkání to bylo velice zajímavé.
Určitě jsem se ve svém životě už s podobnou osobností setkala, ale buď jsem to netušila, nebo jsem neměla možnost s ní hovořit. A na tak citlivé téma, už vůbec ne. Pokud zapátrám v paměti, tak poodhalit tabu přeměny pohlaví nebo zlegalizovaného partnerského vztahu dvou mužů, coby novinář, jsem vlastně už mohla. Ale nakonec si to aktéři vždy rozmysleli. Prý s ohledem na své rodiče, sourozence a ostatní blízké. Až Nicola měla tu odvahu a rozhovor nejen přislíbila, ale i poskytla. Dokonce se nevyhýbala ani otázkám na tělo. Brala to tak, že svou otevřeností, kterou já přenesu na papír, třeba pomůže někomu, kdo odvahu, přiznat světu, kdo vlastně doopravdy je, teprve hledá.
Pavel alias Nicola byl ženatý a dokonce zplodil syna. Ani to ho ale neodradilo od svého rozhodnutí stát se ženou.