Pětadvacetiletá Monika Topolová z Mokré Lhoty, která k hasičskému sportu „přičichla" teprve před třemi roky.

O tom, jak vyhlášení Miss v konopišťském amfiteátru prožívala, či co jí vede k tomu oblékat ve svém volném čase modrou uniformu, se vy, čtenáři Benešovského deníku dozvíte v následujícím rozhovoru.

Moniko, jaké je vlastně vaše povolání?
Pracuji na poště. Dřív jsem seděla normálně na přepážce, ale teď jsem pracovník vnitřní služby České pošty. Jinými slovy pracuji na depu, kde mám na starosti přepravu balíků a tak. Takže někdy vstávám už ve tři hodiny ráno, jindy jsem tam zase dlouho do večera. Ale baví mě to.

Vy jste členkou Sboru dobrovolných hasičů Mokrá Lhota. Jak dlouho?
Od roku 2012, takže už tři roky.

Co vás k tomu vedlo stát se dobrovolnou hasičkou?
V podstatě přítel Petr Houzar. Já jsem se za ním přistěhovala do Mokré Lhoty, ale téměř nikoho jsem v obci neznala. Lidi jsem tam začala poznávat až postupem času. No a v Mokré Lhotě bylo pouze mužské družstvo dobrovolných hasičů. Proto jsme se s holkami dohodly, že zkusíme založit i družstvo žen.

Takže přítel je také dobrovolný hasič?
Ne. On je jezdí na závody nebo různé soutěže hasiče pouze podporovat.

Proč jste se tedy rozhodla právě pro hasičský sport?
Když měli kluci hasičská cvičení, tak jsem se na ně chodila s holkami dívat, a když jeli někam na závody, jely jsme s nimi. Někdy jsme si s nimi zaběhaly. Tak proto. A také protože je to kolektivní sport.

Kolik je vás v družstvu?
My se tam docela dost měníme. Ale plus, mínus sedm členek všech věkových kategorií. Jsme tam svobodné, bezdětné holky, ale i holky, které už mají děti.

Jaká je vaše pozice, coby dobrovolné hasičky. Jste velitelka?
To ne. Velí nám Tereza Poláková. Já obsluhuji rozdělovač a občas zaskakuji za proud a za béčko. Zároveň jsem také pokladník.

Hasičský sport je docela fyzicky náročný. Chodíte třeba do posilovny?
Já posiluji v práci. Tam vyřizujeme balíky do padesáti kilogramů a to jsou pořádné činky. Když je zvedám, říkám si, že je to vlastně posilovna, za kterou dostanu ještě zaplaceno.

Přítel zatím hasičině nepropadl. Neuvažuje ale i on, že by se dal k dobrákům?
Kluci ho stále přemlouvají, ale zatím jejich nátlakům odolává.

Byly jste teď někdy na nějakých hasičských závodech?
Zrovna minulý víkend jsme byly v Ouběnicích na okresních závodech, kde jsme vyhrály putovní pohár.

Teď zamíříme na Konopiště. Kdo vás do soutěže Miss hasička přihlásil?
Přihlášku jsem poslala já. Ale vyhecovali mě k tomu moji kamarádi dobrovolní hasiči z Mokré Lhoty. Jak kluci, tak holky.

Jaký byl důvod, že vybrali právě vás. Jste nejmladší, nejhezčí, nejodvážnější, …?
Ví, že já zkusím všechno. Že jdu do všeho i s tím, že to nemusí vyjít.

Vyhrála jste titul Miss hasička čtenářů Deníku. Víte, kdo všechno vám posílal hlasy?
Přítel, rodina, kamarádi, kolegové z práce. Prostě všichni. A já bych všem chtěla za jejich podporu moc poděkovat. Byl to ohromně fajn pocit vidět, jak vám všichni pomáhají. Nehleděli na peníze a pokaždé, když vycházel kupon, šli koupit noviny, aby ho vystřihli a poslali. Bylo jich tuším něco přes čtyři sta, a to je podle mého názoru hodně.

Co prvního vám prolétlo hlavou, když jste se dozvěděla, že jste Miss hasička?
V době před koncem ankety jsem se dívala častěji na mail, jestli tam není nějaká zpráva. Ale pak jsem asi dva, tři dny neměla čas, a najednou zpráva s nadpisem Miss hasička. Říkala jsem si, že to mi asi vzkazují, že nic. Ale ono to bylo pozvání na vyhlášení. Byla to samozřejmě radost a zároveň jsem se těšila na ten ceremoniál. Že to nebude stereotyp, ale něco nového.

Byla jsem na Konopišti nervózní?
Z podpatků ne, ale trochu z toho postavit se sama před porotu a jejich otázek. Čekala jsem víc týkajících se hasičiny. Kdy jsem byla ale hodně nervózní, když ze všech přihlášek museli vybrat šest finalistek a dvě náhradnice. A potom, jak si s těmi holkami „sedneme". Ale to bylo úplně v pohodě. Žádná nevraživost, nic takového.

Změnil vám titul Miss hasiška čtenářů Deníku nějak život?
Když jsme byly na těch závodech v Ouběnicích, tak tam na mě při útoku, když jsem běžela s rozdělovačem přes rameno volali: „To je ta Miss hasička z Konopiště," a to bylo milé. Pak jsem dostala spoustu hezkých mailů nebo vzkazů přes facebook. Je to fajn pocit.
Já mám z toho titulu ohromnou radost hlavně proto, že je to od přátel. Byla tam hodnotící komise, kterou samozřejmě respektuji. Ale tuto cenu jsem získala od svých kamarádů, kolegů, a to pro mne znamená hrozně moc.

První soutěž krásy máte za sebou. Je to odrazový můstek pro další podobná klání?
Myslím si, že každou holku láká stát se tou nejkrásnější. Ale mně to zatím stačí. Třeba někdy se zase do nějaké takovéto soutěže přihlásím. Teď o tom ovšem rozhodně neuvažuji.
Mně se tahle soutěž líbila, že byla spojena s hasičským sportem, a hlavně jsem to chtěla udělat kvůli Mokré Lhotě. Abych tamní hasiče zviditelnila.

Kdo vás přišel na Konopiště všechno podpořit?
Přítel, rodina, přátelé, kamarádi hasiči, kolegové z práce, jak ti současní i ti bývalí. Dokonce i doručovatelé.

Nedojal vaše rodiče titul Miss hasička čtenářů Deníku k slzám?
Já ani nevím. Celou dobu jsem byla v zákulisí nebo na pódiu, takže jsem se s nimi viděla jen chvilku, abychom se společně vyfotili a pořádně jsme se viděli až v pondělí.

Jsem mladá, časem budete mít děti, budete je také vést k hasičskému sportu?
Mě hasičina baví, takže určitě. Navíc jsme se už v obci dohadovali, že bychom do budoucna založili i tým mladých hasičů. Ten nám v Mokré Lhotě zatím schází.

Kdyby vám někdo třeba před deseti lety řekl, že budete hasička, co byste mu na to odpověděla?
Před deseti lety mi bylo patnáct let a to už jsem jezdila coby doprovod s dobrovolnými hasiči ze Skalice. Takže mi byla hasičina blízká. Ale že bych se jí věnovala osobně, mě v té době vůbec nenapadlo.