Významný představitel českého výtvarného umění, který je autorem právě nestárnoucího Večerníčka, a který dlouhá léta působil na našem okrese. Na jeho chalupě v katastru Bystřice vzniklo mnoho jeho nezapomenutelných ilustrací, a dost možná i některá z pohádek o loupežníku Rumcajsovi.

Proto se město Bystřice rozhodlo tento rok spojit Mezinárodní den dětí s oslavami Večerníčkových padesátin, na které pozvalo i jednu z umělcových dcer Marinu Odvárkovou. Ta poskytla Benešovskému deníku rozhovor, v kterém zavzpomínala na svého, již zesnulého otce. Tátu, který byl v mnoha směrech jejím životním vzorem.

Váš tatínek byl skutečně všestranně nadaný člověk. Čemu všemu se kromě ilustrátorské tvorbě ještě věnoval?
Táta se kromě tvorby pro děti věnoval i volné tvorbě. Byl vystudovaný malíř. Vystudoval akademii výtvarných umění, takže to byla taková jedna jeho pracovní náplň. Ale práci pro děti měl velice rád, vážil si jí a naprosto ho naplňovala.

Děti mívají často jako velký vzor svého otce. Jak to bylo ve vašem případě?
Můj táta byl ten nejlepší táta, jaký mohl být. Přestože zemřel, když mi bylo dvanáct let, což byl poměrně nešťastný věk, musím říct, že mě toho hodně naučil a hodně mi toho, i za tu poměrně krátkou dobu, co jsme spolu mohli být, dokázal dát do života. Měl úžasnou schopnost se vžít do dětské fantazie, takže, když měl čas, věnoval se nám se ségrou opravdu naplno. Dokázal i ze zcela všedních okamžiků udělat něco naprosto mimořádného. Svátečního a pohádkového. Takže byl skutečně kompetentní k tomu, aby tvořil pro děti.

Radek Pilař měl široký umělecký záběr. Zbýval mu vůbec ještě čas na něco neuměleckého?
Zbýval. Ale většinou i z toho neuměleckého vznikl nějaký umělecký výtvor. On hrozně rád dělal s přírodními materiály. Takže cokoliv se mu dostalo do ruky, ať už to byl kousek dřeva, na první pohled obyčejná suchá větev, kamínek, lístek, dokázal to přetvořit na umělecký předmět. Byl i hudebně nadaný. Jakýkoliv hudební nástroj se mu dostal do ruky, dokázal na něj zahrát.

Zdědila jste po otci umělecké sklony?
Já ani ne, ale moje o třináct let starší sestra Barbora. Ta je ta, která by dokázala namalovat Rumcajse, kdyby na to přišlo. Dokonce po tátovi dodělávala pro Raníček animovaný pořad od Andulky po žížalu. A jestli já jsem po tátovi něco podělila, tak je to povaha, obočí a rty.

Zmiňovala jste postavu Rumcajse. Říká se, že ho váš otec namaloval podle sebe. Je to pravda?
Nabízí se to. Táta měl skutečně husté vousy jako Rumcajs, měl stejně jako on rád přírodu, a byl mu podobný i charakterově. Táta se s postavou jičínského loupežníka ztotožnil právě pro jeho kladné vlastnosti. Ale vždycky říkal, že ho Václav Čtvrtek tak skvěle a dopodrobna popsal, že on ho podle toho jenom namaloval. A že si pak byli tak blízcí, byla možná náhoda.

Říkala jste, že váš tatínek měl Benešovsko velice rád, a proto tady trávil veškerý volný čas. Navíc spousta notoricky známých věcí vznikla právě na vaší chalupě. Co vy a tento kraj?
Já tady trávím na chalupě také spoustu volného času, a moje sestra zůstala Benešovsku natolik věrná, že zde dokonce trvale žije.
Táta byl sice písecký rodák, měl vztah i k Jičínu, kde byl jeho čestným občanem, ale Benešovsko mu přirostlo k srdci natolik, že sem utíkal před ruchem velkoměsta. A my se sestrou to máme stejné.

Vaše sestra Barbora po tátovi Radkovi nějaké umělecké sklony zdědila. Vy jste přiznala, že jste se tomu možná i trochu kvůli jemu předčasnému odchodu z tohoto světa podvědomě bránila. Jaké je vaše povolání?
Jsem novinářka.

Dokázala byste přesto vzít do ruky tužku a něco namalovat?
Tak dokázala bych. Otázkou je, jaký by byl výsledek. Každopádně sestra talent podědila, ale ani ona se aktivně animátorské tvorbě nevěnuje.
Tím, že byl táta právě tak všestranně nadaný a měl i dar slova, tak jsem s ním jako malá vydávala vlastní noviny. A tím mě vlastně přivedl k mému současnému povolání. Táta byl opravdu renesanční člověk.

Takže předal oběma dcerám něco ze své všestrannosti.
Tomu se nadalo úplně ubránit. On byl velice charismatický člověk. Nehledě na to, že to byl můj otec. Měl velký vliv na lidi a dokázal v každém odkrýt to, co ho baví, čím ho zaujme. Pro něj to nebylo nic těžkého. Možná to bude znít, že z něho dělám super hrdinu. Ale on měl opravdu dar lidi nadchnout a uměl ze všeho a za každých okolností tvořit.

Radek Pilař je autorem postavičky Večerníčka. Kdo s tím nápadem přišel?
On dostal zakázku od tehdejší Československé televize. Dostal námět, na jehož základě namaloval panáčka s papírovou čepicí. Stál tedy u zrodu vysílání pořadů pro děti v televizi.
Nicméně mám zkušenost nejen od svých dětí, ale i od těch z okolí, že Večerníček, ta znělka je vlastně vůbec první pořad, který děti zhlédnou ještě před svým prvním rokem. Ta následná pohádka je na ně leckdy už příliš dlouhá. Ale ta znělka, která je dynamická a střídají se tam ty atributy, které jsou jim blízké, se jim velice líbí a vydrží se na ně dívat.

Mluvila jste o svých dětech. Kolik jich máte?
Šestiletou Mariánku a rok a tři čtvrtě stará dvojčata Josefínku a Bertíka (Norbert).

Vaše děti bohužel dědečka už nezažily. Uvědomují si ale, že tvůrcem Večerníčka nebo Rumcajse je právě jejich dědeček?
Určitě. Mariánka to pozná bezpečně, i dědu na fotografiích, a je na něj i nesmírně hrdá, a ty maličké to učíme.
Děti sestry, Adélka a Vojta, kteří jsou už na FAMU, tak Adélka dědu krátce zažila. V každém případě po něm, jak Adélka tak Vojta, zdědili umělecké sklony.

Třeba půjdou v dědečkových šlépějích i vaše děti. Nebo alespoň některé z nich.
Máme tři, tak třeba ano.

Namaloval tatínek něco jen a jen pro vás?
To mě upřímně ani nenapadlo. Protože, jak jsem říkala, když s námi trávil čas, tak to bylo naplno. Co ale určitě dělal, tak mi kreslil dopisy na školu v přírodě. Dokonce jsme měli doma domácí poštu, kde jsme si posílali i kreslené vzkazy. Samozřejmě mám tedy z té doby obrázek, který je vyloženě jen pro mě. Kreslení byla jeho práce, tak to tak nevnímáte. Večerníček, Rumcajs byly součástí našeho každodenního života.

Za mých dětských let byla móda památníky, kam vám spolužáci kreslili a psali. Vy jste měla tatínka známého ilustrátora. Odrazilo se to na počtu zapůjčených památníků?
Samozřejmě. Ale táta vždy velmi ochotně, do mně zapůjčeného památníku něco nakreslil.
A dneska za mnou přišel jeden pán, že mu můj otec šel za kmotra. I takové věci se mi stávají.