Do vsi nejezdí žádný autobus, který by dopravil její tři trvale žijící obyvatele do „civilizace", o hospodě či obchodě, kde by si mohli koupit alespoň základní potraviny, si mohou nechat jen zdát. Přesto by se ze Sudislavic nikdy neodstěhovali.

„Doma jsme tady. Já jsem se tady v šestatřicátém roce narodila a děda se sem v devětapadesátém přiženil. I když už jsme oba staří a nemocní, nedovedeme si představit, že bychom odešli někam do pohodlí," začala své vyprávění jedna z trojice trvalých obyvatel, čerstvá devětasedmdesátnice Marie Bílková.

„Do pohodlí. My tady pohodlí máme. Já mám gauč u okna, babička proti mně, a když něco potřebujeme, stačí zvednout telefon a děti všechno zařídí. Dovezou nám nákup, zavezou k lékaři. Jsou úplně zlaté. Nám tady vůbec nic neschází," vložil se do hovoru pětaosmdesátiletý Miroslav Bílek, který prozradil, že třetím a zároveň posledním sudislavickým domorodcem je Bohumil Suk.

Život v Sudislavicích nebyl nikdy jednoduchý. Přestože byly všechny chalupy v dobách dávno minulých obydlené, nikdy se jejich obyvatelé nedočkali obchodu, hospody nebo alespoň malotřídní základní školy. Pro všechno se muselo chodit do nedalekých Čechtic.

„To bylo to nejmenší. Co bylo daleko horší, že když mi bylo dvanáct let, zemřel mi tatínek a starost o hospodářství zůstala na mém, o šest let starší bratrovi, mamince, pětaosmdesátiletém dědečkovi a o dva roky mladší babičce. A aby toho nebylo málo, bratra čekala dvouletá vojna. Ale i když měli sousedé své práce až nad hlavu, jakmile jsme potřebovali, se vším nám ochotně pomohli, aby hospodářství fungovalo," zavzpomínala na nelehké dospívání paní Marie.

Manželé Bílkovi jsou nejen rodiči dvou dcer, starší Marie, která žije ve Vlašimi a mladší Mirky, jež bydlí v nedalekých Čechticích, ale i trojitými prarodiči a dokonce mají už i tři pravnoučata.

„Jeden vnuk nás už dokonce vozí k doktorovi do Prahy. Tam bych si autem už asi sám netroufl, ale do Vlašimi nebo do Benešova ještě ano. Ale děti a ani babička mi už nechtějí dovolit se posadit za volant," postěžoval si s úsměvem na rtech pohodový stařík.

Dědeček Mirek by si prý troufl i do Dolních Kralovic na Dolnokralovické heligonky, které s babičkou mají tak rádi. Ale ani to nesmí. Proto si pouští alespoň každý den mezi 17 a 18 hodinou lidové písničky v rádiu, nebo v televizi na Šlágru třeba Veselou trojku.

„Kromě toho se dívám na A-Z kvíz, který teď posunuli, takže se mi kříží s dechovkou v rádiu, Ulici a pochopitelně na zprávy, u kterých se takřka pokaždé rozčílím. Ty v 18 hodin čte Jana Peroutková, kterou známe ještě jako malou holčičku. Ona totiž pochází z Čechtic," poznamenal Miroslav Bílek, který prodělal před dvěma lety těžký infarkt.

Ale ani smrt na jazyku ho nedonutila odstěhovat se ze samoty k některé ze svých dcer nebo do čechtického domu s pečovatelskou službou.

„Já ráno vstanu, vyjdu na zahradu obstarat slepice, nakrmit psy. Copak to bych někde mezi čtyřmi zdmi mohla? Navíc tím, že máme povinnosti, tak tolik nestárneme," zasmála se Marie Bílková.

„My už tady dožijeme. Stejně jako naši sousedé. Tady byly obydlené všechny domy. Jenomže pak začali jejich obyvatelé vymírat a je to tak deset let, možná i víc, co jsme tady zůstali sami," uzavřeli vyprávění manželé Bílkovi.

Obec Sudislavice je částí městyse Čechtice, které jsou vzdálené zhruba dva kilometry. V obci je evidováno jedenáct adres, v kterých bylo ještě před čtyřmi lety trvale hlášeno devět obyvatel. Nyní je jejich počet daleko nižší. Žijí tam pouze tři lidé.