I obvykle klidný člověk je schopen začít křičet, když mu někdo oznámí, že pokoje jsou po třech a on je čtvrtý. Krize nastává samozřejmě také na místě, kde se odehraje krutá bitva o nejlepší postel. Nicméně náš hostel, nacházející se v centru, působil docela útulně a snídaně dokonce měly chuť.

S našimi rakouskými průvodci, oktavány z místního gymnázia, jsme prošli hlavní památky. Vše dirigovala jejich malá paní třídní, o které jsme nikdy nevěděli, odkud se vynoří a začne svým žákům něco vytýkat. Kam se hrabe James Bond… Začali jsme na Maria-Theresien-Platz a skončili u zámku Schönbrunn. Po cestě jsme navštívili Technické muzeum Vídeň, jejž já osobně moc nemusím. Vstup se tam sice neplatí, ale mě stál dvacet tisíc korun. Podařilo se mi totiž utopit mobil. Kde? V umyvadle? Kéž by… V záchodě. Šla jsem za našimi paními profesorkami, pravděpodobně zažily již různé věci, ale tohle ještě ne. Paní profesorka Pilátová mi pomohla sehnat rýži, za což jí patří můj dík, neboť snad právě z toho důvodu můj telefon nezemřel úplně. Zrnka ho alespoň z části vysušila.

Druhý den jsme si prohlédli prostory školy a průběh vyučování. Jejich moderní učebny, vybavení, tři velké tělocvičny a venkovní prostory nás ohromily. My si o tom bohužel zatím můžeme nechat jen zdát. Takže jsme si vytáhli papírové kapesníčky a tiše plakali, když se naši hostitelé nedívali. Přijali jsme jejich pozvání na oběd ve školní jídelně a večeři v takzvané Heuriger, majitelé této hospody si sami suroviny vypěstují a pak z nich vytváří pokrmy. Mezi jedením jsme se vyškrábali na kopec Bisamberg, po cestě jsme obdivovali rozsáhlé vinice a na vrcholku nás čekal hezký výhled na Vídeň. S vidinou jídla jsme neuvěřitelnou rychlostí seběhli dolů a spořádali cokoliv, co nám přišlo pod ruku. S plnými břichy jsme padli do peřin a usnuli.

Vstali jsme brzy, protože nás čekal vlastní program! Ráno jsme nasedli na metro a prošmejdili spoustu obchodů. Odpoledne jsme se dozvěděli něco o historii Prateru a vyzkoušeli pár atrakcí. Když létáte sto metrů nad zemí hlavou dolů, tak půlku času doufáte, že ti provozovatelé mají doopravdy nějakou licenci. Modlíte se, abyste prostě přežili. Nevím, jak si se zbytkem času poradili ostatní, avšak my jsme ho následně zaplnili tím nejdůležitějším – jídlem. Navíc jsme se ani jednou ve městě neztratili, což je pro nás dodnes záhadou (nenalézt cestu k předem určenému místu se nám povedlo až v naší rodné zemi).

V sobotu jsme tedy pomalu zamířili zpátky domů. V Českém Krumlově Rakušané ochutnali trdelník, jenž vlastně není český, nýbrž maďarský, a poznali blíže Egona Schieleho. Zpracovávali jsme totiž projekt o česko-rakouských umělcích. V neděli se mohli těšit na Konopiště, následně na test týmové spolupráce v TEPfactoru, v pondělí na procházku Prahou, poté ve večerních hodinách na měření bowlingových sil s benešovskými studenty a v úterý na ochutnávku našeho ústavu.

Nakonec chceme poděkovat paní profesorce Ballové, jež celou výpravu zorganizovala a zdokumentovala. Též paní profesorce Pilátové, kvůli které snad většina kvintánů jela, poněvadž bez ní by to jednoduše nebylo ono. Vídeň se nám představila jako krásné město a doufáme, že se Rakušanům tak jevila i naše Praha. Těšíme se na další pobyty v zahraničí!

Za všechny účastníky, Karolína Šindelková, 5B8, Gymnázium Benešov