Uplynulo pětadvacet let a Jan Slabý je stále šťastně ženatý, jeho synové jsou už sami otci a prošedivělý, podsaditý muž je stále hlavou Neveklova. Jen s tím rozdílem, že ho neoslovují soudruhu předsedo, ale pane starosto, a nesedí v čele národního výboru, ale městského úřadu.

Jan Slabý říká: „Politika je řemeslo jako každé jiné. Je náročné na zodpovědnost, sebekázeň a v žádném případě při něm nesmíte myslet na sebe. Protože ve chvíli, kdy selže lékař, může zemřít člověk. Ale selže-li politik, může to odnést celá generace".

Jak s odstupem času vzpomínáte na 17. listopad 1989? Jako na dobu, která nás posunula dopředu nebo nás naopak v něčem i trochu zbrzdila?
Vzhledem ke svým šedým vlasům a vousům patřím už mezi ty dříve narozené, tudíž si myslím, že mám nárok na určitou bilanci. Navíc jsem velkým milovníkem vojenské historie a historie vůbec. Takže jestli něco platí, tak Historia magistra vitae. Tedy Dějiny jsou učitelkou života. To už platilo před dvěma tisíci lety ve starém Římě, a my bychom si to měli neustále připomínat.
V pondělí 10. listopadu jsem se zúčastnil pietní akce u příležitosti Dne válečných veteránů, který je připomínán 11. listopadu, na den ukončení první světové války podepsáním příměří na francouzském území. Takže 17. listopad je samozřejmě i v tomto pevně zakotven, jelikož se jedná o osobu Jana Opletala. Už jako děti jsme se učili, kdo to Jan Opletal byl a jakým způsobem byl připraven o život. Ale co to byl fašismus, jsem se dozvěděl především od svých předků. Můj tchán se dostal do rukou gestapa a po šesti týdnech měl 40 kilogramů, dědeček, který žil na Moravě byl zavřený v lágru s českým zápasníkem v řeckořímském zápase Gustavem Frištenským. Naštěstí to oba přežili. No a dědeček mi o tom často vyprávěl a vždycky říkal, že si mám na některé věci dávat pozor.
Pak přišel rok 1989 a tam byl zase určitý příběh mého otce. Já pocházím z rozvedené rodiny a druhou manželkou mého táty byla adoptivní dcera generála Josefa Peška. Ten byl italský legionář a prvorepublikový generál a o život přišel v roce 1953 v Leopoldově. Tehdy šlo o proces s generálem Heliodorem Píkou, s takzvanými nepřáteli republiky. A pro tyhle chlapi byla republika vším.

Kde jste v roce 1989 pracoval?

Jako předseda Národního výboru Neveklov. Tudíž jsem byl do dění pochopitelně zapojený, a vnímal jsem to velice emotivně. Ovšem musím zdůraznit, že jsem proti své osobě nezaznamenal žádné útoky. I když následné komunální volby jsem pochopitelně nevyhrál. Ale do zastupitelstva jsem se dostal. Což považuji na tu dobu za velký úspěch.

Jaká je vaše osobní vzpomínka přímo na 17. listopad?
Ten den, to byl pátek, jsem slavil své narozeniny ve vinárně ve Vlašimi. Ale to jsme ještě nic nevěděli. V té době jsem ale hrál v kapele Farmáři a v sobotu jsme hráli na country bále v Mšeně u Mělníka, kde s námi tancovala taneční skupina Kolaloka z Prahy. Když přijeli, říkali, že na Národní třídě byla mela a Ibrahim, mimochodem vynikající tanečník, černoch narozený v Čechách, tam dostal pendrekem. Pamatuji si, že říkali, že je třeba věci měnit a i když dostal Ibrahim pendrekem, že do toho jdou znovu. Další informace jsme se pak dozvěděli z televize. Tehdy nebyly zprávy tak rychlé, jako je tomu teď.

Co vám 17. listopad dal? Ale řekněte i to, co vám vzal.
Dneska, po nějakých letech zjišťujeme, že ten něco vzal, tamten také. Republika má velký schodek, a tak dále a tak dále. A já si vždycky vzpomenu na ty své předky, kteří vedli tu první republiku, a tohle pro ně bylo naprosto nemyslitelné. Takže ono je potřeba tu historii uchopit nějak, ale reálně. Myslím si, že to pravé zhodnocení mohou udělat až historici. A to je případ první světové války. Sedmnáctý listopad je v některém ohledu na klasifikaci ještě příliš čerstvý. Historická akta se nesmějí zamlčovat. Ať se to někomu líbí nebo ne. Klasik praví, že národ, který nezná svou vlastní historii je odsouzen si ji prožít ještě jednou.
Jediné, co mi ta doba vzala, byla funkce předsedy NV. Vrátil jsem se tedy na Státní statek do Benešova. Trochu mi to bylo líto, protože jsme měli v Neveklově pár věcí dobře rozpracovaných, ale nestěžuji si. Pro můj život to nebylo nic špatného. Každá změna vás zpevní. Musíte si sáhnout do rezerv, najít si jinou parketu. Teď to beru jako velice progresivní. Ta změna mi ohromě pomohla. Jelikož jsem musel znovu pořádně zabrat, naučil jsem se spoustu věcí, které se mi teď velice hodí. Dneska už by to bylo vzhledem k mému věku horší.

Takže vám „červená" knížka v kapse při hledání práce problémy nedělala?
Ne. Pak jsem ji odevzdal. Ale až po volbách. Udělat to hned po pádu totality by bylo zbabělé a nedůstojné. Tenkrát byl ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák a ten v televizi prohlásil, že v poločase se dres nepřevléká.

Věřil jste v životaschopnost této studentské revolty?
Myslel jsem si, že tohle je už nevratné. Možná jsem nevěřil v převrat, ale v radikální změnu. Několik let předtím byl v Praze Michail Sergejevič Gorbačov, který byl strůjcem změn v Rusku. A bez nich by se v té době tady nic nestalo. Jakmile se to uvolnilo tam, měli jsme šanci i my. Co se týká studentů. Ti byli vždycky revoltující. Kdysi i teď. Neměli za nikoho zodpovědnost, takže se mohli bouřit. Ale přeci jen je mezi studenty před iks lety a těmi současnými rozdíl. Za Rakouska – Uherska musel ministerský rada umět všech šest jazyků, kterými se v říši mluvilo. Za mých mladých let nebyla maturita a poté vysoká škola žádná legrace. To člověk musel něco umět, aby odmaturoval nebo složil státnice. Ale teď? Dneska vám na řadu funkcí stačí členství v nějaké politické straně nebo plnoletost. Obávám se, že nynější školství je úplně někde jinde.

Říkalo se, že 17. listopad byl dílem komunistů. Viděli, že je to tady už tak vyhrocené, že se musí něco stát. Co si o tom myslíte?
Tehdy nikdo nevěděl, jak to skutečně bylo. Ale s odstupem času si myslím, že oni nebyli těmi strůjci. Ale rozhodně to nechali být. Už to bylo tak rozjeté, že byly jen dvě cesty. Nechat to být nebo poslat do ulic tanky. A to nikdo nechtěl. Otázku, kdo za tím stál, bych nechal právě těm historikům.

Dokážete jedním slovem sametovou revoluci pojmenovat?
Historická změna, převrat, který vyplýval z dlouhodobých souvislostí.

Nebýt 17. listopadu, jak by dnes vypadal Neveklov?
To je těžké. Ono nic nejde donekonečna. Když se vedle vás něco vyvíjí, pokládáte si otázku, proč. A z toho socialistického tábora jsme na tom nebyli zase tak špatně. Takže možná podobně, možná úplně jinak. To opravdu nejde odhadnout.

Setkal jste se s tím, že by se „nová" generace mstila lidem, kteří byli ve straně?
Stejně tak jako kdysi, za totality, nemohli někteří mladí lidé studovat, protože jejich otec nebo děda byl třeba sedlák, tak něco podobného bylo určitě i pro roce 89. Ale já si myslím, že každý revanš nestojí za nic. Chce to určitou velkorysost. A tu prokázali paradoxně lidé, kteří byli skutečně postižení. Ti, kteří byli „jen" zapojeni, dělali největší paseku. Ale nemyslete si, že kdyby teď přišel nějaký exces, že by to bylo jiné. Co ve mně budí obrovský úsměv, je tvrzení lidí, že vstoupili do strany kvůli dětem. Aby se dostali na školu a tak. Jinak prý nikdy! Ne. Vstupovali tam, protože z toho měli prospěch. Tehdy to bylo výhodné. Vždyť když něco nechci, tak to zkrátka neudělám. Mě osobně při podpisu přihlášky nikdo ruku nevedl. Udělal jsem to, protože jsem chtěl.

Kdy jste poprvé „svobodně" vycestoval a kam?
Tuším, že to bylo v roce 1991 a do Vídně. Ne na nákupy, i když walkmana jsem si tam koupil, ale kvůli historii. Zajímali mne na tamním náměstí sochy Karla Schwarzenberga a Evžena Savojského, jelikož to byli vojevůdci a vítězové nad Napoleonem. Takže já když někam jedu, tak spíš kvůli historii než abych tam chodil po obchodech. V roce 1989 jsem byl v Rusku a můžu vám říct, že vždycky jste v šoku. Když jsem byl na západě, byl jsem rozčarovaný. Ta zlatnictví, obchody plné elektroniky, běžně k dostání džíny, … A když jsem se vrátil z Ruska sem, byl jsem rozčarovaný také. Tady to byl západ. Rozdíl mezi námi a východem byl také obrovský.

* Jan Slabý se narodil 16. listopadu 1953 v Praze
* Dětství prožil v Pyšelích, kde vychodil i základní školu
* Gymnázium vystudoval pak v Říčanech u Prahy a Vysokou školu zemědělskou v Praze
* Je ženatý a má tři syny
* Mezi jeho koníčky patří historie, myslivost a hudba. Je zakládajícím členem a zároveň kapelníkem Českého Šramlu Honzy Slabého a Benešovských hornů a členem kapely Farmáři.