Když v roce 1977 přijel tehdy pětiletý Libor Kucharski s rodiči a sestrou poprvé na chalupu v Soběhrdech koupené ten rok na inzerát, nikdo z nich netušil, že se tohle místo u Benešova stane jednou Liborovým domovem. Na chalupu rodinu z pražského Smíchova vozil Trabant 601, kterého Liborově mamince v roce 1968 koupila její matka. A nejspíš právě to byl základ celoživotní vášně pro auta obecně - a k těm z východního bloku zejména. „Toho modrého trabanta i s původními značkami ABC 09-59 stále mám. Je vystavený ve vestibulu mého Retroautomuzea ve Strnadicích u Maršovic,“ pousmál se jedenapadesátiletý podnikatel, zakladatel muzea.

close Libor Kucharski v dílně. info Zdroj: Deník/Zdeněk Kellner zoom_in Libor Kucharski v dílně.

Chalupu v Soběhrdech rodiče, vysokoškolsky vzdělaní vědci opravovali ze skromných akademických platů. Podle Libora strašně dlouho. Pak přišla sametová revoluce. V tu dobu Libor nastoupil na ČVUT v Praze a fakulta byla jasná. Studoval konstrukci automobilů a po roce 1990 začal s podnikáním, i když ještě ne oficiálně. Na brigádu do JZD se mu nechtělo, proto kupoval a prodával - jinými slovy, obchodoval. Pak se stal oficiálně osobou samostatně výdělečně činnou a v Soběhrdech si otevřel své vlastní vrakoviště.

„Tehdy se do Čech tahala auta ze Západu. Po letech komunismu a nedostatku byli všichni lační po takovém zboží,“ vzpomíná podnikatel s tím, že právě to byl pro něj impulz, aby se k byznysu postavil úplně jinak. „Já jsem začal s auty z východního bloku – škodovkami, trabanty, wartburgy a žigulíky. Ze školy jsem šel domů a v Anonci i našel nějaké aut v Praze. Tramvají jsem si pro něj dojel a po ose jel do Soběhrd,“ popisuje tehdy běžnou praxi.

Peníze nesl v tašce

Pod okny rodinné chalupy stála dílna JZD. Po restituci objekt dostala zpět čtveřice majitelů, ale bez vybavení. Z dob jednotných družstevníků tam nezbylo až na portálový jeřáb vůbec nic. Od restituentů si proto Libor objekt i s přilehlým pozemkem pronajímal a v postupně zařizované dílně auta rozebíral a také opravoval. Vzhledem k tomu, že přes týden stále studoval, zákazníky na vrakovišti vítal jen v pátek, sobotu a neděli. Pak se ale naskytla možnost koupě dílny, což pro něj byla velká výzva.

V té době ale neměl dost peněz, proto si chtěl půjčit od banky. Musel však složit jistinu, což byla polovina kupní ceny. Pro začínajícího podnikatele a stále ještě studenta vysoké školy to bylo nepředstavitelných 350 tisíc korun. „Chalupou jsem ručit nemohl, ta měla odhadní cenu sedmdesát tisíc. Půjčil jsem si proto peníze od rodiny, kamarádů a známých. Sehnal jsem jen 300 tisíc a ty v tašce donesl do banky a získal půjčku. Dalších pět let jsem to všechno postupně splácel. To byla hrozná doba,“ říká Libor Kucharski o prvním rozšíření svého podniku. Ten už v tu dobu nesl název Auto S.V.A., což je jednoduchá zkratka sousloví střediska využití autovraků.

Místo Mladé Boleslavi Soběhrdy

Po škole mohl Libor nastoupit do boleslavské Škody Auto. Jeho spolužáci z vysoké školy si tam vybudovali skvělé kariéry. On však zůstal v Soběhrdech. „Kdybych šel do škodovky, asi bych měl klidnější život, ale nikdy bych nevybudoval Retroautomuzeum,“ přemítá zpětně nad svým rozhodnutím. Zároveň ale říká, že vysoká škola mu ohromně pomohla a měl i velké štěstí. „Diplomovou práci jsem dělal u profesora, který je dnes můj kamarád a díky tomu jsem postavil i vlastní automobil. Je to replika Lotusu 7 na bázi žigulíku. Občas se svezu i dnes. Stavěl jsem ho ale docela dlouho, patnáct let,“ směje se podnikatel, muzejník a sběratel v jedné osobě.

Vrakoviště v Soběhrdech fungovalo tak, že si zákazníci přišli pro náhradní díl. Libor Kucharski jim ho vymontoval, nebo se obsloužili sami. Jenže do tohoto byznysu se začaly zpřísňovat zákony, zejména ty ekologické. Proto se z ryzího vrakoviště stalo zařízení schopné ekologicky likvidovat stará auta. Právě na tom firma S.V.A., která je od roku 1997 s.r.o., stojí. Za rok zlikviduje kolem pěti stovek vraků.

„Co kdyby se něco zítra hodilo?"

„Celý plac je vlastně jedna velká vana, z níž neunikne ani kapka ropných látek do okolí. Máme vlastní lapol, tedy odlučovač tuků a všechno je tak, jak má být,“ řekl podnikatel. Plac, o němž mluví, je v současnosti plný aut. Některá by ještě i jela. Zlikvidovat je ale majitel nechce, protože, jak sám říká, auta má rád. A navíc: co kdyby se z některého něco už zítra hodilo? „Samozřejmě to tak není,“ směje se Libor, ale připomíná, že právě tento přístup byl odrazovým můstkem ke vzniku Retroautomuzea.

Zatímco spousta řidičů nad auty z východního bloku postavenými po roce 1948 už dávno udělala kříž, Libor má tyto vozy rád a rád se i sveze. Třeba při veteránských rallye. Dílna S.V.A. poskytuje klasický autoservis, přestavby na plyn a především ekologickou likvidaci aut. Ve firmě pracuje šest lidí. Dva z nich majitel vyčlenil jen na renovace starých aut. A některá z nich, Libor Kucharski to odhaduje na jedno za rok, pak posílí muzejní sbírku. Ta dnes už čítá přes 250 vozidel.

close Podnikatel Libor Kucharski. info Zdroj: Deník/Zdeněk Kellner zoom_in Libor Maciej Kucharski
Narodil se v roce 1972 v Praze do česko-polské rodiny vysokoškoláků. Vystudoval ČVUT obor konstrukce automobilů. Tomu se však věnoval pouze při škole. V hlavním městě žil do svých 25 let a od roku 1995 oficiálně podniká. V Soběhrdech, kde žije s manželkou a třemi dětmi založil vrakoviště východních aut a tam také poskytuje standardní autoservis, přestavby na plyn a renovace historických vozidel. Mimo jiného historické vozy renovoval i pro Vojenské technické muzeum Lešany. Kromě historických aut sbírá také jejich kovové modely. Každoročně 28. října jezdí s kamarády, kteří mají Škody 1203, na výlety do Polska.