Nebývá zvykem, aby živočichové ve stanici dostávali jména, tahle srnka je ale výjimkou a pro pracovníky stanice je to Tonička číslo dvě.
„Bohužel se stává poměrně dost často, že lidé narazí v přírodě na mládě a v domnění, že se jedná o zvíře opuštěné je přinesou k nám. Ve většině případů jde o chybu, protože rodiče mláděte se pohybuje někde poblíž,“ vysvětluje ošetřovatelka Toničky Zuzana Pokorná s tím, že i když lidé nalezené srnče v přírodě začnou hladit a ponechají je na místě, nemusí ho už z pachových důvodů matka přijmout zpátky.
Ošetřovatelé stanice mají ještě v živé paměti předchozí Toničku, která se do stanice dostala stejným způsobem loni. Byla bohužel stará jen několik dní a nedokázala se adaptovat na kozí mléko. Neopatrnost a lidskou nevědomost tehdy mládě srnky zaplatilo životem.
„Péče o srnče je velmi náročná, musí se ve dne v noci každé dvě hodiny krmit. Tonička ale nechce pít od nikoho jiného než ode mě,“ říká Zuzana Pokorná, zatímco srnka zvědavě očichává ruce ošetřovatelky. Letošní mládě mělo více štěstí, než její předchůdkyně, ale do přírody se už vrátit nemůže. Příliš si zvykla na člověka a nezískala potřebné návyky. Svobodu by rozhodně nepřežila a zůstane tak s trvalým handicapem.
„Už jsem ji našli náhradní domov u soukromého chovatele. Bude už doživotně odkázána na lidskou přítomnost,“ dodává ošetřovatelka Toničky a připomíná, že zdánlivě opuštěných mláďat bez viditelného zranění bychom se rozhodně neměli dotýkat.
KAREL CHLUMEC
