Ruští vojáci nezahynuli při boji s německými okupanty. Vlastně ani nemohli. Do Benešova totiž jako první přijela takzvaná Ruská osvobozenecká armáda (ROA) generála Andreje Andrejeviče Vlasova, což dokládají i dobové fotografie. Na nich vlasovci přijíždějí na náměstí v Benešově uličkou Pod Brankou, zatímco na jiných, později pořízených fotkách, RA vjíždí na totéž náměstí z opačné strany, od Vlašimské ulice.
Jen pro doplnění: ROA bojovala, vyzbrojena německými zbraněmi, nejprve na straně Němců, ale v závěru války se obrátila proti nim. Mimo jiné také zabránila ještě většímu krveprolití v Praze při tamním povstání. V boji s Němci tam padlo na 300 vlasovců. V době, kdy do hlavního města dorazila také RA, Němci už opouštěli její okrajové části. Při sporadických přestřelkách pak v Praze zahynulo 30 rudoarmějců.
Jak to tedy s osvobozováním Benešova a tamních obětech z řad Rudé armády bylo?
„Rusové zemřeli na otravu, když na vlakovém nádraží pili alkohol, tedy domnělý alkohol, z odstavených cisteren," uvedl jeden z benešovských patriotů, který informaci získal od svého dědy, ale nepřál si zveřejnit jméno.
Další zajímavostí na celé události je také to, že se piety u mausolea v Benešově konají navzdory tomu, že tam žádní vojáci pochovaní nejsou.
„Po odvrtání zakrytí hrobky jsme dovnitř spustili kameru a zjistili, že je prázdná," potvrdil starosta Benešova Jaroslav Hlavnička, ale nedokázal určit, zda ostatky rudoarmějců byly v mauzoleu vůbec uloženy ani to, že v případě, že tam vojáci pochováni byli, kdy a kam byli převezeni.
O historce, že rudoarmějci přišli na konci války o život v důsledku otravy, ví i ředitel Státního okresního archivu Benešov Michal Sejk. Ten k tématu konce války poskytl Benešovskému deníku rozhovor.
Mohl byste říci, jak to bylo s osvobozováním Benešova? Na mauzoleu se trochu kulišácky píše, že tu zahynulo 54 rudoarmějců. Nikde se ale neuvádí, že padli. Dá se proto říci, že pravdu komunisté, kteří naši zemi ovládli po válce, sdělovat nechtěli a že je proto hodně pravděpodobné, že se rudoarmějci skutečně otrávili?
To nemohu potvrdit. Zásadním problémem pro konec války na Benešovsku je fatální nedostatek pramenů. Informace, které máme, pocházejí jen z pamětí přímých účastníků událostí. Pokud máme informaci z jednoho zdroje, je velmi nevěrohodná. Pokud ale takových zdrojů na sobě nezávislých existuje více, věrohodnost informace stoupá. A i když nemohu říci, že zpráva o otravě je pravdivá, jeví se mi vysoce pravděpodobná. Už také proto, že konec války byl velmi nepřehledný a Rudá armáda měla za sebou dlouhý pochod z východu. Více zdrojů k tomu dokládá, že vojáci vlastně ani nevěděli, kde jsou a byli velmi vyčerpaní. A vzhledem k tomu, že pití alkoholu k téhle armádě obecně patřilo, této „povídačce" do jisté míry věřím.
Pokud budeme tuhle historii brát za pravdivou, je možné také říci, že se vojáci otrávili po té, co na nádraží konzumovali obsah odstavených cisteren?
Mohlo to tak být. Trať z Prahy do Benešova byla na dvou místech přerušena, a tak vlaky zůstávaly na nádražích. Ta byla plná vagonů s proviantem nebo, jako například v Olbramovicích, tam stály takzvané transporty smrti s vězni z koncentračních táborů.
Jak by se Rudá armáda, v případě zjištění otravy svých vojáků, asi zachovala? Léčili by je polní lékaři, nebo by Rusové využili například možnosti léčby v benešovské nemocnici?
Kdybych se na tuhle otázku pokoušel odpovědět, jen bych spekuloval, i když se možnost léčby v nemocnici nabízí. Ale nevím, že by se právě tím někdo zabýval.
Ptám se na to záměrně. Předpokládám totiž, že by se právě v nemocnici mohly najít zdravotní či léčebné záznamy z té doby.
To je otázka. Zdravotní záznamy se obecně nechávají celých sto let. Pokud by tehdejší stav tuhle agendu dovoloval vést, pak nepochybně záznamy dochovány budou. Samozřejmě by to platilo, pokud by nebyly zničeny při nějaké další akci. Tím ale nemyslím akci bojovou, spíš nějakou živelnou katastrofu včetně politického rozhodnutí.
Mohlo by kauzu otravy rudoarmějců odhalit zpřístupnění ruských archivů? Už před několika lety jsem mluvil s historikem Janem Němečkem a on mi vyprávěl, že některé části ruského archivu, a to i ty z období druhé světové války, jsou stále nepřístupné.
O tom ví docent Němeček samozřejmě mnohem více než já. On je osobou nejpovolanější, protože je vedoucím oddělení dějin 20. století Historického ústavu Akademie věd České republiky a jako vědecký pracovník v ruských archivech bádal.
A co vaše archivy. Existují tam nějaké zmínky o tom, že se na konci války na Benešovsku také bojovalo, střílelo?
Úřední prameny z konce války, pokud za ně nepovažujeme knihy četnických stanic, chybí. Proto máme dochované jen prameny narativní povahy, tedy ústně předávané vzpomínky. Úředně dochované prameny máme až od června 1945, i když jednotliviny rozptýlené v různých fondech archivu také najdeme. Ale ucelené zprávy ze 7. až 8. května nám zcela chybí. Jisté však je, že přímo v Benešově se na konci války nestřílelo.
Pomohlo tomu i to, že Němci právě z našeho prostoru spěchali potlačit Pražské povstání?
Je to pravda tak napůl. Němci na Benešovsku chtěli mít zázemí pro případnou pražskou akci. Ale díky odbojářům se podařilo jejich přesun na sever výrazně omezit.
Jaká byla tehdy, na konci války, situace v Benešově?
Jednoduše řečeno, velmi specifická. Němci, jak se říká, mleli z posledního, ale neštítili se ničeho. Na nedalekém cvičišti SS byla i v té době soustředěna značná vojenská síla s dvaceti až třiceti tisíci vojáky vyzbrojenými i těžkými zbraněmi. Jaká byla situace, ukazuje i tragédie ze Sedlce s desítkami obětí. Pro tamní události měly význam dvě okolnosti. Obsazení nádraží v Heřmaničkách odbojovými skupinami šestého května, odzbrojení a zajetí jedné skupiny příslušníků zbraní SS a jejich internování v sedlecké škole. Celý incident pak pokračoval 7. května ráno. Ze strany Němců to byla bojová akce, která měla za úkol vynutit si průjezd tankové kolony Prčicí a Sedlcem na západ. Akce Němců měla ale také ideologický podtext, protože si čeští civilisté dovolili odzbrojit Němce. A v neposlední řadě se při sedleckém masakru jednalo také o fanatismus votického šéfa SS.
K podobné tragédii došlo i v Čechticích…
Ano, povstání českých vlastenců bylo více. Ostatně k tomu nabádal i rozhlas, který vyzýval k odzbrojování Němců, vyvěšování československých vlajek a snímání německých nápisů. Navíc lidé, zejména na východě okresu cítili, že se už blíží Rudá armáda. Proto poslední válečné výstřely na Benešovsku padly v Horní Lhotě, nikoliv při střetu partyzánů, ale regulérní Rudé armády v boji s wehrmachtem a jednotkami SS.
Jak to ale bylo přímo v Benešově? I tam určitě slyšeli lidé relace českého rozhlasu a výzvy k povstání…
Bezpochyby! Ale národní výbor, který se v Benešově vytvořil už v posledních dubnových dnech, si dobře uvědomoval sílu jednotek umístěných na cvičišti SS. Navíc byla přímo v Benešově německá posádka a na počátku května tam posíleny i hlídky SS a gestapa. Proto bylo nemožné proti nim vystupovat. Jeden z hlavních cílů národního výboru bylo zachovat klid ve městě a nedovolit vypuknutí něčeho hrůzyplného. Vrchní velitel cvičiště SS Karrasch se netajil tím, že je v případě jakékoliv revolty odhodlaný na Benešov poslat bojovou skupinu a srovnat ho zemí.
Dalo se takovým siláckým prohlášením věřit?
To rozhodně! Jak to dopadlo v Sedlci se školou, víme. A víme také, že bojové skupiny SS byly až do poslední chvíle své existence velmi dobře organizované a dokázaly své pozice spořádaně opustit prakticky během jediného dne. Žádná anarchie tam rozhodně nepanovala. Jejich ústup z prostoru cvičiště na Neveklovsku směrem na Kamýk nad Vltavou do amerického zajetí, byl velmi rychlý a také koordinovaný. To byla jedna ze zásadních podmínek velitelství cvičiště, kterou s ním dojednal tehdy čerstvě vytvořený národní výbor.
Dá se to racionálně vysvětlit? Vždyť Němci už museli slyšet ruská děla…
Některé výzkumy ukazují, že velení cvičiště o tom, jaká je situace, dobře vědělo. Němci věděli, co se děje v Praze, věděli, kde se nacházejí Rusové a samozřejmě znali i polohu Američanů, do jejichž zajetí se chtěli dostat. Karrasch si při jednáních s benešovským národním výborem vymínil, že Němci půjdou do zajetí právě k Američanům. To se pak stalo v Kamýku, kde nikdy americká armáda nebyla, ale Němce tam zajala jen její jakási předsunutá jednotka. O tom se nyní dost mluví a zjišťuje se, jak to tam vlastně tenkrát bylo.
Jaké události důležité pro Benešov je ještě potřeba zmínit?
Třeba tu, že benešovský národní výbor se prostřednictvím německého okresního hejtmana Laumanna pokusil o kontakt s velitelem cvičiště SS Karraschem už 6. května. Ten však byl naprosto neoblomný a řekl, že Benešov raději vyhodí do vzduchu, než aby Čechům ustoupil. S členy národního výboru vůbec nejednal, ovšem nepřijal ani samotného Laumanna. Až později, osmého května odpoledne došlo k zásadnímu jednání dvou zástupců národního výboru, člena okresní správy a člena městské správy s Karraschem. Jednali celé odpoledne a výsledkem byl podpis dohody s desítkami bodů, která se dochovala v opise. Nejdůležitějším bodem ujednání bylo to, že jednotky SS začnou cvičiště opouštět 8. května úderem dvacáté hodiny a také, že objekty i zbraně převezmou do správy Češi. Karrasch měl vlastně jedinou podmínku, ustoupit na západ.
Kudy Němci k Američanům ustupovali?
Kolony jely do Kamýka přes Neveklov, Křečovice a Sedlčany. Dodnes ale přesně nevíme, kolik členů SS tady i po odjezdu zůstalo. Ne všichni totiž byli tak spořádaní. Jiné svědectví ale hovoří i o tom, že Němci utíkali, kam se dalo. Jisté však je, že na Benešovsku zůstali někteří z nich až do konce května.
