Možná i to byl jeden z důvodů, proč se staly Krhanice hojně vyhledávaným místem filmařů. Natáčel se zde například film Osení (1960), Bylo nás deset (1963), Zlatá reneta (1965), Křtiny (1981) nebo seriál Doktor z vejminku (1982).

Ve Křtinách si zahrála také celá řada obyvatel Krhanic. Dokonce mluvenou roli měla Anežka Kopecká, která se s Benešovským deníkem podělila o své zážitky z natáčení. A prozradila i něco více.

Říkala jste, že ve Křtinách jste hrála úplnou náhodou. Jak tomu mám rozumět?
Na roli, kterou jsem hrála, si filmový štáb původně vybral úplně jinou obyvatelku Krhanic. Jenomže ve chvíli, kdy se měl natáčet ten daný obraz, nebyla k zastižení. Takže hledali náhradu. A já zrovna pomáhala mamince v kuchyni. Přišli tedy za mnou, jestli bych za ní nezaskočila. V první chvíli jsem si naivně myslela, že se někde postavím a budu dělat křoví. Jenomže když jsme došli až na plac, kde stála spousta herců i komparzistů, začalo mi to být podezřelé. Ale to už bylo na všechno pozdě. Přišel ke mně režisér Zdeněk Podskalský a Zdeněk Troška, který mu dělal asistenta, a řekli mi, že budu mít mluvenou roli. Měla jsem říct: „Tato ale podala," nebo něco takového.

„Dala" jste to hned napoprvé?
Pokud se nepletu, tak jsme to zkoušeli dvakrát. Měla jsem to říct paní Neradové, ale ve chvíli, kdy jsem měla začít mluvit, jsem se otočila na pana Trošku, jako jestli už můžu, a to bylo pochopitelně špatně. Vysvětlil mi, že se nesmím v žádném případě dívat na něho, ale do kamery. Napodruhé se mi to už povedlo. A dostala jsem za to sto korun. Ten kompars, který tam byl, se v uvozovkách zlobil, že jsou u filmu, kdo ví jak dlouho a žádnou mluvenou roli nedostanou. A já ji mám, jen co si odskočím od plotny.

Co jste si za těch sto korun koupila?
To už si nepamatuji.

Ještě se vrátím k první otázce, kde jste říkala, že jste zrovna pomáhala mamince v kuchyni. To mám chápat jak?
Část filmu se natáčela v hospodě, kde dělal táta vedoucího a staral se o výčep, a máma byla v kuchyni. No a mimo toho tam měli filmaři jakési zázemí a chodili tam na jídlo. Takže my jsme s nimi byli, dá se říct, v neustálém kontaktu.

Táta tam dělal vedoucího. Ale původně ta hospoda patřila vaší rodině, že?
Nám ne. Mojí babičce. Sice se i za totality jmenovala U Kopeckých, ale rodiče byli pouze zaměstnanci Jednoty, které v té době patřila.

Kdo všechno si z vaší rodiny v Křtinách ještě zahrát?
Táta. Nalepili mu knír a hrál hospodského. A sestra Eliška se mihla na schodech. Máma ta trávila veškerý čas v kuchyni a vařila jim.

Jak dlouho se u vás stravovali?
Odhaduji tak týden.

Měli mlsné jazýčky?
Jako jestli byli vybíraví? To ne. Mamka jim vařila každý den několik jídel. Jeden si dal to, druhý ono. Každý podle své chuti. Jenomže ve chvíli, kdy ten, co měl maso, ho pochválil tomu, co měl sladké jídlo, tak ten si to nechtěl nechat ujít, tak si ho dal jako nášup. A obráceně. Takže ten, co měl například ovocné knedlíky, se dorazil masem a ten, co měl maso, se dorazil zase těmi ovocnými knedlíky. Dokonce jim rodiče připravovali i teplé svačiny. Pamatuji si, když jim dělali ovar, tak taťka zavolal Miloše Kopeckého, ať si jde vybrat, co má rád. A on mu odpověděl, že chce to, co se třese. Takové to pořádně prorostlé maso.

Takže když se o rok později natáčel v Krhanicích seriál Doktor z vejminku, opět jste filmařům zajišťovali catering?
Také. A tam si taťka zahrál dokonce několik rolí. Opět hospodského, u soudu vrátného, kde ho pan Podskalský donutil, aby kouřil. A zahrál si také pana faráře.

Měli u vás i maskérnu, šatny, …?
To ne. To měli naproti v bývalé obecní škole, v budově nynějšího obecního úřadu.

V seriálu Doktor z vejminku si zahrál hlavní roli Martin Růžek. Setkala jste se s ním osobně?
Několikrát. Dokonce byl i u nás doma. V té době se hrálo tuším Mistrovství světa ve fotbale nebo něco takového a pan Růžek ho sledoval u nás v obýváku v televizi. Jestli se nepletu, tak on byl předseda Přátel SK Slavia. Ještě tam s ním seděl někdo, ale to už si nepamatuji.

Jaromír Hanzlík? Josef Somr, Jiří Krampol, Ladislav Potměšil, Karel Heřmánek, Vladimír Brabec, Josef Vinklář, …?
To už si opravdu nevzpomenu.

Natáčel se v Krhanicích ještě nějaký další film nebo seriál?
Film. Ale už si nepamatuji, jak se jmenoval. Říkali mu Milobarus. Natáčel ho nějaký mezinárodní štáb. Vím, že tam byli nějací Španělé a Němci. A pomáhali jim lidé z barrandovských ateliérů. Pamatuji si, že při tom natáčení snědli několik prasat. Mamka jim připravila maso coby rekvizity, měly to být jako vepřové hody, ale než došlo k samotnému natáčení, rekvizity byly pryč a mamka musela znova vařit. Podobné to bylo s červenou řepou. Naši naložili dvacetilitrový hrnec červené řepy a oni ho za pár hodin měli v sobě. Udělali ho tedy ještě jednou, pak potřetí a počtvrté řekli, že už se na to můžou vykašlat. Ať prý si ten, co má na starosti rekvizity, to jídlo lépe hlídá. Jenomže to se nějak nedařilo. Tak vzali maso, které bylo určené do kafilerky. Jenomže tam byl jeden takový nenažraný chlap, který si kus toho masa vzal, že ho sní. Táta ho upozorňoval, že už bylo cítit, ať to nedělá. Marně. Nedal si říct.

Kolik prasat tedy snědli?
Dvě nebo tři. Ale kromě jitrnic, jelit, ovaru a tak, potřebovali celé upečené prase. Na to jsme ale neměli troubu. Tak jim ho pekli v týneckém Metazu. Ovšem i tam jim ho museli rozporcovat, a ti filmaři pak chtěli po tátovi, aby jim ho sešil dohromady. Nechápali jsme, proč neudělali umělé jitrnice, prase a tak a skutečné nenechali jen to, do čeho museli kousnout.

Kolikrát jste vy v Krhanicích filmaře zažila?
První film, co si pamatuji, že se v Krhanicích točil, to jsem byla ještě dítě, se jmenoval Osení. Ve zdejším statku ho točil Vít Olmer a hrála tam Zuzana Fišárková. Pak tady Otakar Vávra, podle scénáře Františka Hrubína natočil film Zlatá reneta, kde hrál Karel Höger, Slávka Budínová, Ilja Prachař nebo Ota Sklenčka. Bylo to psychologické drama, kde knihovník, ušlápnutý človíček na prahu stárnutí podnikne cestu do vesnice, kde kdysi prožil mládí. Třetí byl film Bylo nás deset, ke kterému složil hudbu Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Jako teď vidím Jaroslava Satoranského jako mladého vojáčka. No a pak už zmiňované Křtiny, seriál Doktor z vejminku a ten Milobarus, nebo jak se jmenoval.

To máte bohaté vzpomínky…
To ano. Vybavuji si, že k našim do hospody chodila pravidelně parta umělců, kteří tady měli dům, chatu a tak. U řeky měla chatu Jiřina Šejbalová, v lese, kde se říká V čistých potokách fotograf Karel Hájek, jehož ženou byla operní pěvkyně Národního divadla Slávka Procházková. V Kamenném Přívoze měl chatu Bohuš Záhorský nebo Vlasta Fabiánová. Ty se vždycky sešli v hospodě, moje babička jim pekla kachnu, oni seděli, vyprávěli a my jako děti s otevřenou pusou poslouchaly. Hlavně, když paní Procházková vyprávěla zážitky z koncertních turné. Byla ohromně vtipná. Nebo paní Fabiánová. Ta zase chodila k našemu tátovi do řeznictví, které také vedl, a kupovala na řízky uzenou krkovici. To jsme nechápali. Ale jednou jsem to jedla a bylo to moc dobré.

A co Otakar Brousek. Ten k vám do hospody nechodil?
Ten se ještě jako poměrně malý kluk z Krhanic odstěhoval. Ale jako dítě se s naším tátou a jeho bratrem kamarádil. Dokonce se o kamarádech Kopeckých zmínil v medailonku, který uvedla televize k jeho pětaosmdesátým narozeninám. Pak byl tátu jednou navštívit se svou druhou ženou Lukou Rubanovičovou a vím, že se jednou potkali v Praze na Národní třídě. Táta si ho nevšiml, ale pan Bousek ano, a prý na něj volal: „Láďo si to ty?"