Proto se vydala redaktorka Benešovského deníku do Jeníkova, aby se o něm dozvěděla něco víc. Ovšem, osobně se seznámit se Zumíčkem, jak mu láskyplně říká jeho chovatelka Markéta Nováková, není vůbec jednoduché. Přestože je velice zvědavý, jakmile přijde návštěva, opouští pohodlí gauče a mizí. Kamkoliv, kde nebude vidět, ale on bude mít přehled o veškerém dění v jeho domě.

Jak jste k Zumíčkovi přišla?
Našla jsem si ho na internetu. Jen tak nezávazně jsem brouzdala po netu a on mi padl do oka. Začala jsem o něm básnit kolegyni z práce, že na té fotce vypadá hrozně smutně, že už jsou mu dva měsíce a nikdo ho, že je bílý, navíc šlechtěný, a že my jsme nikdy takovou kočku neměli, jenom nalezence, a tak, a ona mi ho za pár dní přinesla. Vlastně to byl takový dárek.

Říkáte, že je šlechtěný. Jak tomu mám rozumět?
Máma je mourovatá kočka domácí, ale táta je bílé britské královské plemeno. To se pozná podle toho, že mají žluté oči a delší ocas. Takže ze šesti koťat byla čtyři bílá a dvě mourovatá. Teď je Zumík úplně bílý, ale jako miminko měl na hlavičce černé flíčky.

Proč Zum – Zum?
To jsem mu nedala já, ale jeho původní majitelé. Oni pracovali na portálu Skrz.cz, a tak co kotě, to jméno začínající na tato písmena. S,K,R, dvě Z a C. A mě se to jméno líbilo, tak jsem mu ho nechala.

Jste taková kočičí máma. Pamatujete si, i kdy se Zum – Zum narodil?
Pětadvacátého srpna. Takže měl nedávno roční narozeniny. Pak mám ještě Rozárku a Rozínku, které se narodily 28. prosince. Ale těm jsou už dva roky, a tříletý Eddie, což je kříženec ohaře a německého ovčáka je 3. března. Ten v mazlíčcích také soutěžil. Ale skončil až devatenáctý.

V čem je Zumíček zvláštní?
Zaprvé jako jedinému našemu zvířeti toleruje manžel, že může být v bytě. Potom nemá rád takové ty klasické kočičí hry a hračky, ale houpe se na záclonách, šplhá po kytkách, v tlamičce nosí synovo ponožky. Také je to velký mlsoun. Má rád takové ty různé kočičí bonbony. Třeba mléko vůbec nechce. A má delší ocas. Návštěvy si ze mne dělají legraci, že je to ještěrka.

Nežárlí manžel na vaše čtyřnohé miláčky?
Kolikrát říká z legrace: „Kdyby si mi věnovala alespoň desetinu lásky, co věnuješ jim, tak bych byl šťastný." A na manžela zase žárlí Eddie. Jakmile mne obejme, okamžitě na něj skáče a brání mě.

Máte čtyři děti. Ti na Zum – Zuma, Rozárku, Rozínku a Eddiho nežárlí?
Já jsem si vlastně kočičky a psa pořídila, abych se měla s kým mazlit, protože děti jsou už velké a o tulení už moc nestojí.

Proč jste do soutěže přihlásila z koček jen Zumíka?
Říkala jsem si, mourovatá kočka nemusí lidi tak zaujmout, jako čistě bílá. Tak proto. A také proto, že je šlechtěný. Ale nakonec mne mrzelo, že jsem nepřihlásila i holky (Rozárku a Rozínku. Poznámka redakce).

Není vám líto, že v kategorii psů nezvítězil Eddie?
Trochu ano. Ale Eddie už vyhrál jiné soutěže, takže pocit vítězství už okusil.

Vždycky jste měla jenom kočky a psy?
Ne. Dcera si přinesla křečka, tak syn donesl pískomila, který měl být podle prodavačky ve zverimexu sameček. Jenomže do druhého dne porodil čtyři mláďata. Pak jsme měli ještě osmáka, laboratorní myši, které se množí jako blázni, andulky a bílého potkana, kterého syn vyhrál v tombole na dětském karnevale. A to všechno v bytě dva plus jedna. Domeček máme až poslední tři roky.

Prozradila jste, že si zvířata berete sebou i pod stan. To vám neutečou?
Ne. Říká se, že kočka se drží místa. Není to pravda. Kočka se drží lidí. Takže sebou vozím stan, jak já říkám tři plus jedna, kde mají vlastní ložnici. V noci jsou ve stanu a ve dne se motají kolem nás. Nestalo se, že by některá kočka utekla.