„Dokonale dům vybydleli,“ poznamenal Hanuš hořce s tím, že jeho původní světnička v podkroví, zůstala zachována a nyní ji přetváří do podoby doby svého dětství. „Nové věci jsem vyházel a zařizuji místnost tak, jak si ji z dětství pamatuji. Je to moje třináctá komnata,“ dodal.

Jste televizní režisér, proto předpokládám, že jste kvůli práci bydlel v Praze.
Ano, do svých čtyřiceti jsem tam skutečně bydlel. Žili jsme rodiči v libeňském domě po dědečkovi nedaleko Bulovky. Ale dům, kde byla například i restaurace, dědeček byl totiž hoteliér a měl hotel třeba i v Sázavě, nám kvůli stavbě nájezdů na severojižní magistrálu zbourali. Přidělili nám pak byt 3+1 na tehdy čerstvě dostavěném panelákovém sídlišti v Bohnicích.

Jaké to tam bylo?
Děsivé. Podobné, jako ve filmu Věry Chytilové, Panelstory. Nikde nic nebylo hotové. Abychom si nezablátili boty, protože chodníky chyběly, chodilo se po prknech. Nebyly tam ani obchody. Jen jeden dřevěný, provizorní krámek. Těžké také bylo se z Bohnic dostat do města. Vedly tam jen dvě autobusové linky. Vzhledem k tomu pak byly autobusy pokaždé narvané lidmi k prasknutí. A to také proto, že měl autobus interval kolem čtyřiceti minut. Cesta do centra trvala skoro hodinu. Zkrátka, život na bohnickém sídlišti nebyl v sedmdesátých i osmdesátých letech minulého století, žádný med.

A jak se vám žilo v panelákovém bytě?
Náš dům nebyl klasický věžák, ale panelák pospojovaný s dalšími domy do jednoho obrovského, dlouhého bloku. Byt byla taková malá klícka. Já a sestra jsme měli své pokojíky, rodiče žili v obýváku. Můj pokoj byl dlouhá nudle. Měl jsem tam rozkládací sedačku, na níž jsem v noci spal, piano a skříň.

Jak jste tak těžký hudební nástroj dostali do paneláku?
Byl tam poměrně velký výtah. Táta si z jeho rozměrů dělal legraci, že je sestrojen k tomu, aby se v něm daly z vyšších pater vozit rakve. Tím jsme do osmého patra, kde jsme žili, piano dostali. Jenže výtah dost často nejezdil a tak si dobře pamatuji cesty po schodech do osmého patra.

A co soužití se sousedy?
Znal jsem jen ty, co bydleli s námi na patře a pak některé z patra pod námi a nad námi. Celkem asi tři partaje. Jako v každém paneláku, i v tom našem, bylo všechno slyšet. Věděli jsme, co dělají sousedi dvě patra pod námi, vedle nás i nad námi. Samozřejmě sousedé slyšeli zase zvuky od nás. V pětasedmdesátém roce, kdy nás do Bohnic přestěhovali, jsem studoval FAMU a jako každý mladý, měl jsem a dodnes mám, rád muziku. Hlasitou muziku. Když jsem si domů pozval kamarády a na magnetofonu dal volume trochu doprava, aby pořádně drnčelo sklo ve dveřích, bouchali na nás sousedi, abychom to ztišili.

Když jste kolem domu neměli ještě všechny úpravy dokončené, určitě obyvatelé chodili také na brigády, že?
No ano! Byly to takové ty subótniky, po sovětském vzoru. Uliční tajemník odškrtával, kdo se zúčastnil a kdo ne. Já jsem studoval, tak jsem se z hrabání hlíny nebo zametání ulice, vždycky vyvlékl. Ale žádné popotahování jsem z toho neměl.

Kolik let jste v paneláku bydlel?
Asi jen čtyři roky. Zvykl jsem si tam. Ale život v paneláku nebyl úplně jednoduchý. Všechno se muselo tahat z města. Pak jsem se oženil a přestěhoval se s ženou Jarkou do téměř stejného místa, kde jsem se narodil, do Libně. Ale do poměrně moderního činžáku.

Najdete v životě v paneláku také nějaké klady?
Žil jsem tam v době studií a tak jsem svět vnímal optimisticky. Nemuselo se přikládat do kamen, tekla teplá voda a topilo ústřední topení. Od něj tam ale byl tak suchý vzduch, že jsem měl choroby horních cest dýchacích. Takže celkově, žádná sláva. Ale jednu velkou výhodu místo přece jen mělo – svou polohu. Dům stál až na samém okraji sídliště, nad Trojou, nad zoologickou zahradou. Z našeho osmého patra byla celá Praha jako na dlani. Viděli jsme Hradčany, velkou část toku Vltavy a na druhou stranu bylo vidět až do Roztok. Zejména v noci byl na svítící velkoměsto, moc hezký pohled.

VIZITKA

Jaroslav Hanuš (1951)
Je televizní, divadelní, filmový i muzikálový režisér. K jeho dílům patří seriály Život na zámku, Šípková Růženka, Náměstíčko, Náves či Příkopy a podepsaný je také pod řadou bakalářských příběhů. Stále spolupracuje s Českou televizí, kde režíruje pořad pro děti Kouzelnou školku. Čtvrtým rokem je radním obce Čerčany, kde už nepřetržitě žije 26 let. V dětství tam ale trávil téměř každou volnou chvilku, včetně prázdnin. Ve své obci je také oddávajícím členem místního zastupitelstva. Svou přítomností a úsilím pozvedl kulturu v obci organizováním besed, vyprávění či divadelních a hudebních vystoupení v místním kině. Je podruhé ženatý. Jeho žena Klára je spisovatelkou a učitelkou cizích jazyků. Jaroslav Hanuš má z obou vztahů dohromady 7 dětí.