Když v neděli 19. srpna 1951 cestovali z návštěvy svého čerčanského domu, tehdy nuceně obsazeného nájemníky, manželé Hanušovi zpět do Prahy, praskal vlak ve švech. Aut bylo málo, lidé jezdili především vlaky nebo autobusy.

V chodbičce vagonu stála i těhotná Ludmila Hanušová. Za celou dobu jízdy ji nikdo nepustil sednout. Místo se uvolnilo teprve ve Vršovicích. Nabídku mladého muže k posazení už ale odmítla.

„Možná byl můj příchod urychlený právě oním cestováním. Narodil jsem se totiž hned druhý den,“ uvedl Jaroslav Hanuš, známý režisér při příležitosti komorní oslavy svých šedesátin. „Narodil jsem se přesně ve 23.55,“ doplnil.

A právě to jakoby předznamenalo další Hanušův život.


„Úsloví za pět minut dvanáct mě provází stále. A funguje. Všechny zásadní věci stíhám vlastně neustále za pět minut dvanáct. Vždycky dělám všechno jen tak tak, ale nakonec to stihnu,“ usmál se.

Je to vaše životní filozofie?

Rozhodně je to lepší, než se předpřipravovat týden dopředu. Nechci si přípravami kazit celý týden. Tak to dělá moje žena Klára. Ta balí věci na dovolenou nebo dětem na tábor už týden napřed. Já sice věci dělám na poslední chvilku, ale musím říci, že jsem zatím nikdy nic důležitého neprošvihnul.

Ani nějaké bujaré oslavy narozenin?

Žádné takové neplánuji. Slavil jsem padesátiny, se štábem, s nímž jsme natáčeli seriál Šípková Růženka. Teď si jen sedneme se ženou a pár přáteli. Když se tu někdo zastaví a popřeje mi, samozřejmě, že mě to potěší.

Jako režisér přece musíte plánovat a připravovat se na věci budoucí. Třeba na týden dopředu.

Řekl bych, že to tak není. Já vlastně ani neplánuji. Když přijdu na plac, jsem nepřipravený. Řeším věci až v momentě, kdy se stanou. Když to přijde, tak to přijde. Nepřipouštím si, že by mohla přijít nějaká katastrofa, nějaký průšvih. Počkám vždy, až nastane.

Jste tedy takový ten jižanský typ, který se problémy příliš nezabývá?

To ne, já problémy řeším. Ale až v okamžiku, kdy se stanou. Na iluzorní potíže, které jimi vlastně ještě ani nejsou, ale hovoří se o nich, že by problémy mohly být, se můžu vykašlat.

A jak řešíte šedesátku. Přece jen to je nějaká hranice…

Když jsem byl malý, pánové v šedesáti letech odcházeli do důchodu a se svými kamarády se scházeli v parku při krmení ptáčků. Se svými souvěkovci už jen vzpomínali na to, co bylo. Nyní už vlastně šedesátka není ani žádná hranice. Alespoň já si ji nepřipouštím.

Takže to příliš neprožíváte?

Rozhodně ne. Přesto je pro mě nejhorší, když při nákupech potkám v řetězcích důchodce. Přitom já už k nim patřím také. Přesto se mezi ně vůbec nezařazuji. Jsem úplně někde jinde.

To asi kvůli vaší mladé ženě?

To je relativní. Když jsem jí poznal, tak byla mladá, bylo ji devětadvacet a mě čtyřicet. Teď mi je šedesát a jí už bude padesát. Nevím, jestli je výhra žít s padesátiletou ženskou… (říká JH před svou manželkou a směje se. Pozn. red.) V tomhle případě to ale výhra určitě je. Mám úžasnou ženu, s níž mě baví žít.

Vaše manželka vás ale drží zkrátka v jídle. Tím vás udržuje v kondici, že?

Všechno, co mi chutná a mám rád, tak mi zakazuje.

Ale právě proto jste stále tady, ne?

Před pěti lety jsem si vykouřil a vypil pětinásobný bypass. Od té doby se cítím moc dobře. A to také kvůli stravě, kterou mi připravuje žena. A stal se ze mě také aktivní sportovec. V zimě jezdím na rotopedu.

Jen to?

V létě jezdíme s rodinou na kolech. Pomáhá mi sice elektromotor, ale šlapu sám.

Žena vás přiměla k ježdění na kole. Co vám pak připravuje po vyjížďkách chutného ke snědku?

Samé dobroty. A to bez legrace. Kvůli nim jsem zhubnul o deset kilo. Moje žena tím učinila zázrak, protože mě vyléčila z cukrovky. Striktně mi odměřovala to, co bych měl jíst a podařilo se. Vařila mi, jak ona sama říká, jako pro závodního koně to nejdietnější a to nejpatřičnější jídlo. Pak se mi všechny ukazatele vrátily do normálu.

A jak to snášíte? Vždyť vy jste díky tatínkovi, kuchaři a hoteliérovi byl doslova odkojený masem…

Otevřely se mi nové obzory. Potraviny, které jsem do té doby odmítal pozřít, mi nyní připadají jako pochoutky. Kukus je výborný se zeleninou. Mám rád také cukety. Jsem proto v dobré kondici.

Fyzičku asi budete nyní potřebovat více, než dříve.

To ano. Chystám se na režírování muzikálu. A muzikál není procházka růžovým sadem ani pro režiséra.

Je to jiná práce než v televizi?

Rozhodně. I když už pár inscenací s písničkami mám za sebou i na divadle.

O co tedy ve vaší práci nyní půjde?

Bude to muzikálová pohádka pro celou rodinu. Jmenuje se Kapka medu pro Verunku a napsali ji manželé Jan a Alena Pixovi. Texty písní napsala Kristýna Radějová, hudbu složili František Pytloun, Petr Kutheil a Tomáš Beran. Celý štáb je vlastně velice mladý a mám radost, že i hodně zapálený pro projekt.

Herce a současně také zpěváky si do představení vyberete sám?

Samozřejmě. Spousta herců umí zpívat, ale opačně, spousta výborných zpěváků neumí hrát. Casting se teprve rozjíždí i když už mám určitou představu o Vaškovi Vydrovi nebo Janě Bouškové. To proto, že vím, že každé představení získává na přitažlivosti tím, že v něm hrají známé osobnosti. A tak to také bude. Vedle těch známých a slavných budou i mladí, nadějní a skvělí herci.

Do rozhovoru pak vstoupila manželka Klára Gočárová.

Jardovým plusem je, že má rozsáhlé hudební vzdělání, má absolutní sluch a navíc je i aktivní hudebník. Umí zpívat a hraje na klavír. Když v minulosti připravoval hudbu k seriálům, spolupracoval například s Mirkem Kořínkem z Ypsilonky nebo Petrem Hapkou. U nás v obýváku se střídali u klavíru a dohadovali se o každém tónu. A navíc je v hudbě gag man a to je úchvatné.

Kdy s muzikálem začínáte?

Už jsme vlastně začali. Je to však běh na dlouhé trati. Od zahájení až k premiéře to trvá rok. Hrát se bude v Hybernii.

Můžete z muzikálu něco prozradit?

Jen málo. Bude začínat tam, kde skončily známé pohádky. Zlatovláska už bude mít svou dceru, syna bude mít i hloupý Honza. Chtěl bych, aby někdejší princové, Jan Čenský nebo Pavel Trávníček, byli v pohádce už králové…

Je to váš první muzikál?

Jevištní ano. Dělal jsem ale už jiné pohádky se zpíváním.

Kolikrát se představení bude hrát?

Zatím je nasmlouvaných třicet představení. Byl bych ale rád, kdyby to tím neskončilo.

KDO JE JAROSLAV HANUŠ
Známý režisér a posázavský patriot se narodil 20. srpna 1951 v Praze. Je podruhé ženatý. S první ženou Jaroslavou má tři už dospělé děti. Další dvě vyženil při svatbě s Klárou Gočárovou. Ze vztahu se jim narodili dva chlapci. V Čerčanech rodina žije v domě svého dědečka. Jaroslav Hanuš tam prakticky od narození. Jaroslav Hanuš absolvoval v roce 1980 pražskou FAMU. Spolupracoval s Českou televizí a úzce také se scénáristou Janem Míkou, s nímž natočili Život na zámku (1994-1999), Šípkovou Růženku, Náměstíčko i Náves.

DÍLO
Režie: Sofie a ukradený poklad (TV film), Kdo hledá, najde (TV film), Lojzička je číslo (TV film), Příkopy (TV seriál), Tajemná truhla (TV film), 100 + 1 princezna (TV film), Náves (TV seriál), Restaurace U Prince (TV film), Křesadlo (TV film), Náměstíčko (TV seriál), Šípková Růženka (TV seriál), Vraždy a něžnosti (TV film), Ztráty a nálezy (TV hra), Život na zámku (TV seriál), Superdetektiv Klapp, Šaty až na zem, Vampýr (TV film), Vindobóna (studentský film), Odlet (studentský film), Telefon story (TV film), Brýle (TV film), Milenka dvou pánů (TV film), Kouzelná školka (TV pořad pro děti), Barvy života (TV pořad nejen pro seniory) . Autor námětu: Deset minut s… (TV film). Scénář: Deset minut s…, Vindobóna, Odlet.