Znění proslovu:

Vážení spoluobčané, dámy a pánové, milí studenti a přátelé,

před lety, ještě v minulém století, v Lidových novinách vyšel článek, který se jmenoval Planeta válek. Začínal takto: „Lidstvo údajně prodělalo za posledních pět a půl tisíce let civilizované existence na čtrnáct a půl tisíce válek, tedy téměř tři ročně. Zahynuly v nich přibližně tři a půl miliardy lidí. Budou obyvatelé Země pokračovat ve vzájemném zabíjení? A jak bude vypadat válka budoucnosti?“
Čas plynul, nezastavil se, rokem 2000 se svět nezhroutil, a v těchto dnech uplyne již třiašedesát let od konce druhé světové války. Na konci druhého a na počátku třetího milénia nastala doba bilancování a účtování. Nyní se píše se rok 2008 a my se nemůžeme nezeptat: Jaký byl minulý věk? Století dvacáté, století nebývalého pokroku a prosperity, ale i století nesvobody, bídy a válek. Žurnalistika i odborná historiografie se předháněly a předhánějí v počtu kvalitních i méně hodnotných publikací a filmových dokumentů. A tak sčítáme lety do vesmíru, úspěchy světové medicíny, genetické objevy, fotbalové a hokejové zápasy, Staliny a Hitlery… Občas večer na 2. programu České televize však my, kteří jsme nepoznali 2. světovou válku, nevěříme svým očím a uším, když si necháme vyprávět příběhy hodnověrných svědků o tom, co se tenkrát doopravdy odehrálo, a když sledujeme autentické záběry hrůz.
8.května roku 1945 skončila 2.světová válka v Evropě. Tento den v České republice patří mezi státní svátky. Pokud 8.květen nebudeme vnímat jen jako prostor k odpočinku, může nás přivést k zamyšlení nad událostmi, které výrazně proměnily krajinu lidského času. Za státním svátkem se skrývá především symbol. 8. květen 1945 znamenal pro naše země i pro Evropu mír. Mír po šestileté válce.
Hitlerovo Německo se svými služebníky v ní vynásobilo odvěké touhy diktátorů po světovládě. 20. století – století zázraků dalo poznat člověku, jaké účinky může mít síla zla, jestliže jí ponecháme prostor, aby mohla působit.
I bývalé demokratické Československo poznalo účinky této síly. V průběhu 2. světové války zahynulo 365 tisíc Čechů a Slováků. Ostatně jsou mezi námi pamětníci, pro něž 8. květen není jen historickým symbolem, ale i vzpomínkou, vzpomínkou na autentické události.
Samotné válce předcházela německá okupace českých zemí, k níž došlo
15. března 1939. O den později byl vydán Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. V tomto výnosu můžeme číst věty: „Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.“ Ve skutečnosti je protektorát nacisty považován za pevnou součást říše, a proto zde hlavní moc mají orgány německé okupační správy. Zřízení protektorátu bylo prvním krokem k plánované germanizaci Čech a Moravy.
Do Benešova německé oddíly přicházejí 15.března 1939 v 16 hodin, zabírají vojenské objekty a později i jiné budovy ve městě, například i budovu zdejšího gymnázia.
Již od roku 1939 v našem městě i regionu působí představitelé odboje. Řada z nich zaplatí za svou statečnost životem. Necelé tři týdny po přepadení SSSR nacistickým Německem, v létě 1941, se objeví na některých budovách v Benešově v červeno-bílém provedení (jednalo se pochopitelně o národní barvy) velké písmeno V, iniciála, znamenající slovo viktoria čili vítězství protihitlerovské koalice. Protektorátní i okupační správa rozluští tento symbol, a protože konkrétní „malíř“, „pisatel“ a viník není dopaden, nastává čas „kolektivního“ trestu. Město Benešov je odsouzeno k peněžité pokutě třiceti tisíc korun. Další trest vypadá na první pohled úsměvně – gestapo vytvoří seznam sto dvaceti benešovských občanů a těm je odebrán rozhlasový přijímač. Ve skutečnosti se nejedná o žert, ale o loupež a cenzuru, poněvadž rádio mohlo sloužit k poslouchání pravdivých informací ze zahraničí.
Situace se zhoršila s příchodem R. Heydricha. Když se tento milovník hudby, vrchní nacistický rasista a kat Čechů stal v září roku 1941 zastupujícím říšským protektorem, ihned vyhlásil stanné právo. Do ledna 1942 nechal popravit 500 lidí a tisíce Čechů poslal do koncentračních táborů. Jeho cílem je rozdrtit odbojové hnutí, maximálně vysát protektorátní hospodářství, a urychlit germanizaci českých zemí, v nichž podle Heydricha „Čech nemá co pohledávat“. Germanizace má být ukončena po vítězné válce, zato likvidace židů postupuje mílovými kroky. Takzvané konečné řešení židovské otázky je formulováno v lednu 1942, ale vyvražďování židů (holocaust) probíhalo v Říši už od konce 30.let. Heydrichovy plány se dotkly i Benešovska. V březnu 1942 musejí naše město opustit židé. Většinou zahynou ve vyhlazovacích koncentračních táborech. Na jaře roku 1942 začíná vysidlování Neveklovska. Zabrané území slouží jako vojenské cvičiště SS. V dubnu 1943 je vystěhována část města za železniční tratí směrem na Konopiště. Své domy musí opustit přes 1100 lidí. V Konopišti se nachází velitelství SS. Benešov má i své oběti za tzv. heydrichiády v červnu a červenci roku 1942, po provedení atentátu na říšského protektora. Během heydrichiády nacisté popraví 8 občanů našeho města. Mezi popravenými je i ředitel gymnázia Josef Farka. V průběhu šestileté války nacisté připravili o život téměř 150 občanů Benešova.

Vážení přítomní, měli bychom stále znát tento baladický válečný příběh, který se odehrával i v našem regionu. Měli bychom si čas od času promítat „válečné“ osudy lidí, jejich hrdinství, ponížení, trápení i tragédie. Měli bychom si ale v této souvislosti také vyprávět jiný příběh, příběh o tom, že vítězství ve válce si přisvojili komunisté a nastolili novou diktaturu trvající čtyři desítky let. V těchto v uvozovkách „filmech a příbězích“ hodnověrní televizní i netelevizní, literární i neliterární svědkové se nám snaží předat své leckdy neuvěřitelné, a přesto pravdivé zážitky a zkušenosti.
Každý člověk je originální a neopakovatelnou bytostí, stejně se chová i jeho příběh a z lidských příběhů je utkána celá historie. Ano, také historie se neopakuje, ale problém spočívá v tom, že události z různých období se mohou podobat tak, jako se podobají lidé svým předkům. Jak jinak můžeme chápat největší evropskou tragédii posledních let, války a etnické čistky na Balkáně? Dobře víme, že životní zkušenost starších generací může být z velké části nesdělitelná. A pak - mnohem raději vzpomínáme na to dobré a příjemné, a mnohdy si různé příběhy a jejich postavy idealizujeme. To je normální a lidské, ale lidské je také poctivě hledat pravdu, i odpouštět. Moudré je nezapomínat a umět pojmenovat zlo. Ať už se jedná o události staré více než 60 let, nebo o projevy a formy zla, se kterými se, bohužel, setkáváme i dnes, jako jsou - neúcta, arogance, nepoctivost, hrubost, surovost, násilí, nacionalismus, a rasismus. Zlu ale může, třebaže nepřímo, napomáhat i zdánlivě nevinná lhostejnost, apatie, povrchnost a hloupost.
Zlem je i nečestné chování, které znehodnocuje všechno dobré, co jsme vykonali nejen pro sebe, ale především pro druhého člověka. Čestné je, když upozorníme, že se někomu děje křivda, že někdo nemluví pravdu, nebo dokonce, že se dopouští zla. A možná právě v této zdánlivě donkichotské, malé, drobné občanské statečnosti jsou zárodky stability pro naše rychle plynoucí 21. století.

Pavel Hoza