Vystudovala zemědělskou účetnickou školu a celý život pracovala v zemědělské administrativě. Jako účetní nebo „pamačka“ v oddělení práce a mezd (PaM). Dokáže proto dobře popsat, jakými proměnami české zemědělství za těch pět dekád prošlo. „Tu nejhorší dobu s vyvlastňováním a kolektivizací si už nepamatuji,“ přiznává paní Danuše, které bylo po konci krutých padesátý let pouhých sedmnáct. Do Jednotného zemědělského družstva vstoupila právě v roce 1960.
„To už se stavěly takzvané pentagony, kde jsme měli velké kanceláře. Ale v mých úplných začátcích jsme neměli ani dovolenou. Úroveň šla hodně nahoru a v době převratu už byli zemědělci páni. Dávali třeba i přídavky na děti, jezdilo se k moři. V domě mého nástupu jsem jako kádrová rezerva brala 1300 korun. To byl na tu dobu velký plat,“ vzpomíná. Samozřejmě všechno se účtovalo do sešitů a kalkulačka fungovala po zatažení za kliku stroje. Teprve pak přibyly přístroje, které dokázaly přečíst děrné štítky a klasické osobní počítače.
Označení moderní babička se brání
„To už jsem pracovala v oddělení PaM. Zpočátku jsme jezdili počítat výplaty na početku do Benešova. Z Maršovic se paní Danuše nakonec přestěhovala do Benešova. Na život na vsi ale ráda vzpomíná už jen kvůli svým vnoučatům. „Dokud jsem žila v Maršovicích, byla jsem babičkou, která dělá lívance, vaří bramboračku a vývar s nudlemi. Jenže do toho přišel covid a dnes vnuka, kterému je čtrnáct a devítiletou vnučku vídám sotva jednou za rok,“ říká smutně a vysvětluje, že je to proto, že její jediná dcera a manželem a dětmi žijí v Nizozemsku.
Ještě před pandemií za dceřinou rodinou do Holandska paní Danuše cestovala letecky dokonce i sama i když je cesta přes tisíc kilometrů dlouhá. „Dokud byl vnuk sám, uměl dobře česky. Ale když přišla ještě jeho sestra, mluví spolu jen holandsky. Naštěstí se vnučka chce naučit česky, tak to zkouší a já z toho mám velkou radost,“ vypráví paní Jiroušková. Brání se sice označení moderní babička, ale má mobilní telefon a zvládá i další techniku. S dcerou si on line povídá prostřednictvím tabletu. „Mailujeme si také a na internetu si co potřebuji najdu,“ směje se.
V ruce jsme měli najednou milion dinárů
Jako mladá ráda tančila. Jakmile se naskytla příležitost, táhlo jí to k muzice na taneční parket, i když do tanečních nikdy nechodila. „Neměli jsme auto,“ vysvětluje. „Ale na pouti nebo při posvícení jsem tancovala ráda,“ říká. Z doby minulé si vzpomíná ještě na jeden zajímavý okamžik. Těsně před listopadem 1989 se s dcerou dostaly na dovolenou do Jugoslávie. „Bylo tam krásně. Všude, snad jen ne na záchodcích měli na obrázcích Tita. Dostali jsme jejich peníze a v ruce jsme měli najednou milion dinárů. Dceři jsem ten balíček dala podržet s tím, aby si to vychutnala, že už asi nikdy v ruce milion mít nebude,“ dodává se smíchem Danuše Jiroušková.
Domov seniorů Villaniho Benešov - Zařízení Středočeského kraje poskytuje služby celoročně pro 103 klientů v jedna až čtyřlůžkových pokojích. Věkový průměr našich obyvatel domova je 84 let. Zařízení bylo uvedeno do provozu v roce 1999 a od 1. ledna 2003 je jeho zřizovatelem Středočeský kraj. Posláním domova seniorů v Benešově je umožnit lidem, kteří nemohou žít ve svém domácím prostředí, prožívat spokojený a klidný život s podporou soběstačnosti.