Miloslav Mareš po skonu otce, vyučeného ševce, převzal jeho dílnu a ke spokojenosti místních dál provozuje rodinné řemeslo. „Také proto mu přezdíváme Švec, a protože je do ryb opravdu hodně zapálený a věnuje jim veškerý svůj volný čas a zkušenosti a vědomosti předává místním dětem, jmenovali jsme ho porybným a hrázným na rybnících Belík a Žoldánka. Stará se o ně z dobré vůle bez nároku na mzdu. Dokonce některým rybám na housce, když je to potřeba, podává léky. A je v tom dobrý, udržuje tam opravdu dokonalý pořádek,“ chválí porybného štěpánovský starosta Josef Korn. Že to tak je, ostatně není divu. S vodou a rybami je totiž Mareš spojený celý svůj život.

close Porybný a hrázný v jedné osobě, Miloslav Mareš. info Zdroj: Deník/Zdeněk Kellner zoom_in Porybný a hrázný v jedné osobě, Miloslav Mareš.

„Narodil jsem se tady v tom domku pod hrází,“ ukazuje Míla, jak se představil a jak mu známí také říkají, na svůj domov s ševcovskou dílnou přilepenou k patě sypané hráze. Belík s plochou 1340 m² má na očích sotva vyjde z domu. A jako správný porybný své ryby také chrání. Seč to jen jde. Také proto se tam nesmí chytat na háček s protiháčkem, ale pouze na hladký háček. To proto, že jím ryba méně trpí. Sám porybný popisuje, že při vyjímání protiháčku z rybí tlamy živočich nezřídka utrpí vážná a bolestivá zranění. „My tady ryby chytáme jen když se na tom domluvíme s porybným,“ vysvětlují školáci Honza Vosecký a Pavel Močkoř při krmení kaprů v Belíku.

Kluci vnímají porybného jako váženou osobu. Ne všichni ho tak tak ale berou. Nepsanou funkci porybného však není radno brát na lehkou váhu. Přesvědčil se o tom nedávno jeden ze štěpánovských rybářů. „Přišel tam s vnoučaty na ryby, ale chytal na háček s protiháčkem. Švec mu to vytáhl, zkontroloval a utrhl. Soused ale udičku opravil stejným materiálem a nahodil znovu. Na to se po další kontrole strhla mela a muži se při ní váleli po hrázi až spadli do vody,“ popisuje ve městě známou událost starosta Korn. „Švec by za rybník a ryby snad nasadil i život!“ dodává.

Veterána Frantu odnesl v pytli

Rybník Belík je známý v širokém okolí města. Nejen kvůli porybnému, ale především kvůli rybám. V roce 2015 město rybník odbahnilo a do až tři metry hluboké nádrže pak bylo možné nasadit jen několik kusů ryb. Mezi nimi byl v tu dobu i kapr Franta. Dnes má podle Míly už 80 centimetrů a 14 kilogramů. „Musel jsem ho před odbahňováním Belíku odnést do Žoldánky v pytli, jinak to nešlo,“ vzpomíná na osm let starou historii Miloslav Mareš a starosta k tomu dodává, že u Žoldánky byl v těch týdnech porybný každou chvilku, aby pohlídal, že Frantu nikdo nevyloví. Po návratu do Belíku se Franta spolu s dalšími čtyřmi kapry měli čile k světu a dnes tam plave na 200 jejich potomků, půlmetrových kapříků.

close Rybník Belík v Trhovém Štěpánově během velkých prázdnin. info Zdroj: Deník/Zdeněk Kellner zoom_in Krmení kapřího veterána Franty.

Nádrž se neloví jako běžný komerční rybník, ale sto padesát ryb se odtud přestěhovalo do dalších ve městě poté, co je vylovili rybáři na hladký háček nebo Míla do čeřenu. Ve vodě tam nechybí ani bolen dravý. Také on zajišťuje zdravou populaci býložravých ryb. Kapr Franta, ikona mezi tamními rybami, má podle Míly už dvaatřicet let. A je zážitkem, když se on i desítky dalších ryb vrhají po krmení.

„Chodil jsem k Belíku už dřív, než tihle kluci,“ ukazuje Míla na školáky Honzu a Pavla, kteří leží na kaberně a spouští ruce s rohlíkem k vodní hladině. Když hodí kus pečiva do vody, ta se v divokém reji ryb doslova „vaří“. Kluci mezi sebou spontánně komentují, jak se jim před očima míhají desítky kapříků. A když připluje obří Franta a zakousne se do rohlíku i prstů, hlasitě se tomu chechtají. „Má v tlamě sílu, docela to bolí. Ještě, že nemá zuby,“ vysvětluje Mareš.

Drákula a Sněhurka

Vodou se ale míhají také dva ze tří tamních japonských koi kaprů. Míla je koupil jako osmicentimetrové a dnes mají po pěti letech o půl metru víc. Porybný pak připomíná, že v Česku se nejdražší koi kapr prodal za 300 tisíc a v Japonsku dokonce za v přepočtu 45 milionů korun. „Ten oranžový nemá jméno, bílému děti říkají Sněhurka nebo Nevěsta a tomu černooranžovému pak Drákula,“ dodává Miloslav Mareš.

„Když budou děti chtít, nasadíme sem další. Musí se ale koupit úplně malí, aby si zvykli. Tady se jim to daří docela rychle a dobře tu rostou. V malých zahradních jezírcích ale ryba nemůže nikdy dorůst do té velikosti, jakou máme u nás. Musí zkrátka mít dobré podmínky. Tady je má, a tak se snad dožijí více let, než člověk. Proto si je Japonci tolik považují,“ uzavírá Miloslav Mareš, štěpánovský porybný a hrázný.