Ale právě při dějepisu se s přípravou pokrmů setkával poměrně často. Možná právě proto dokáže také dlouhé minuty (a navíc velice zasvěceně) vyprávět i o jiném vaření – piva.

„V dějepise jsem se setkal s velice zajímavými věcmi. Například s tím, jak se v historii prolíná život, vaření a jídlo,“ potvrzuje, ale hned na začátku rozhovoru raději upozorňuje, že je pouze kuchařem teoretikem, nikoli praktikem.

Ale i jako lékař musí mít o přípravě jídel také určité znalosti. Možná to ví z laické veřejnosti málokdo, i pediatři musejí během studií prokázat umění přípravy jídel.

„V rámci pediatrického vzdělávání jsme povinni se něco naučit o vaření. Maminky se totiž občas také ptají, co svému miminku mohou dát k jídlu,“ uvedl lékař s tím, že za třicet let, co se pediatrií zabývá, se řada poznatků i v oblasti výživy dětí hodně změnila. „Když jsme dělali zkoušku z pediatrické propedeutiky, paní profesorka se mě zeptala na to, jak se dělá vaječná omeleta,“ připomíná jednu perličku z dob studií na Karlově univerzitě. „Naštěstí jsem tuto zkoušku zvládl. Takové štěstí ale neměla kolegyně, která měla popisovat přípravu svíčkové. Na kluky byla paní profesorka hodnější,“ směje se lékař a potvrzuje, jak tehdy u zkoušky uspěl. „Četl jsem krátce před tím něja­ký román, který se odehrával v Normandii, kde se připravovaly speciální omelety s jejich typickým kořením, do nichž se vedle vajec přidávala ještě také sodovka. Omeleta pak byla velice nadýchaná. Zkrátka jsem měl štěstí; náhodou jsem otázku uměl zodpovědět. Se svíčkovou bych tehdy asi neuspěl.“

Lékař Josef Zemánek dostal jméno po otci, známém benešovském veterináři. Josef pediatr prý má onu pediatrickou propedeutiku, Josef veterinář pak měl zase určitý vztah k surovinám.

„Táta byl velice známý svou českou specialitou, dršťkovou polévkou. Dělal ale také vynikající sulc, neboli huspeninu. Když ji připravoval, muselo být všude ticho, protože velice pečlivě odměřoval všechny ingredience,“ vzpomíná pediatr.

Tvrzení, že od dob rodičovských svíčkových nebo babiččiných buchet nic lepšího nejedl, se však Josef Zemánek brání.

„S přibývajícím věkem se takové věci dost idealizují. Pravdou ale je, že naše babičky a prababičky během první světové války byly schopné uvařit i z něčeho, co my bychom už ani nepoužili,“ míní.

Zemánkův dědeček si prý velice oblíbil polévku uvařenou z nezralých jablek. Když byl během první světové války opravdu hlad, brali lidé za vděk krmí připravenou například z vrány.

„Naši předci tak vlastně uměli připravit z ničeho něco. My naopak máme potíže ze záplavy zboží vybrat to správ〜né, abychom byli schopni vůbec něco uvařit,“ dodal Zemánek.

NEOBVYKLÉ LEČO
Recept zeleninového pokrmu, který Josef Zemánek nyní přináší čtenářům Deníku, pochází od jeho babičky. Ani ta jej ale nevymyslela. Získala ho od své dlouholeté přítelkyně. Byla to židovka, která 21.srpna 1942 nastoupila do transportu do Terezína, odkud se už domů nikdy nevrátila.
Co je potřeba: Šťavnatá uzenina, například moravská klobása, cibule, rajská jablka, paprika, cukr, sůl, sladký kečup, olej, hladká mouka.
Na oleji do sklovata osmahneme nadrobno nakrájenou cibuli. Přidáme nakrájenou papriku a podusíme ji doměkka. Následně vložíme na plátky nakrájenou uzeninu a společně podusíme. Za míchání, aby nedošlo k připečení, přidáme nakrájená osolená rajčata. Podle chuti přidáme cukr nebo kečup. Nakonec se pokrm zapráší hladkou moukou a tím se šťáva z oleje, paprik a rajčat jemně zahustí. Lečo se podává s rýží nebo s chlebem či pečivem.
JOSEF ZEMÁNEK
Narodil se v roce 1956 v Táboře a jako takový má prý (stejně jako ostatní rodilí Táboráci) modrý pupek a adresu narození Tábor 2000. Když mu bylo půl roku, přestěhovali se rodiče do Benešova. Tam chodil do základní školy i odmaturoval na gymnáziu. Vystudoval Karlovu univerzitu, fakultu dětského lékařství v Praze­ Motole. Jako dětský lékař pracoval skoro ve všech městech a větších vesnicích okresu Benešov. Od atestace pracoval krátce v Poříčí nad Sázavou a Čerčanech. Poté si ho vyžádali němečtí přátelé z družebního města Benešova, Pritzwalku. Tam léčil děti v letech 1990 a 1991. Po návratu si založil privátní ordinaci a slouží v Týnci nad Sázavou a Mnichovicích v okrese Praha­východ, kde také žije s rodinou.