Paní Emílie Zazvonilová se ve Vojkovicích těší na oslavu padesátin svého syna

„Doma jsem s sebou švihla v koupelně a nemohla vstát. V dosahu jsem neměla ani telefon, a tak jsem byla odkázaná na to, až mě někdo najde. Stalo se to na velikonoční neděli, kdy tam nebyla ani denní služba, a tak jsem tam tak mohla ležet ještě dlouho,“ vzpomíná na přelomovou jarní nepříjemnost osmdesátiletá paní Emílie. Naštěstí maminku navštívila stejný den její dcera. Seniorka, byť jí stále velmi dobře funguje hlava, což zdravotníkům v sanitě dokazovala recitací Bezručovy Ostravy, skončila na lůžku nemocniční interny. A po rehabilitaci shodou šťastných okolností získala místo ve vojkovském domově seniorů.

Emílie nejraději tančila

Nohy jsou pro člověka jednou z nejdůležitějších částí těla a pro paní Emílii, která se narodila ve válečném roce 1943, to platí dvojnásob. V dětství je potřebovala při hrách, později nejraději tančila. „Jako děti jsme hrály vybíjenou, na schovku nebo zaklepku,“ vzpomíná seniorka v kolečkovém křesle ve společenském sále vojkovského zámku. Protože měla rodina paní Emílie po válce velmi nízké příjmy, dospívající dívka nešla po základní škole studovat, ale vyučila se. Pracovala pak v Kroměříži v tamní továrně Pal Magneton při výrobě cívek do startérů aut.

play_fill

V Benešově zazněla Modlitba pro Martu. V Max Beer Baru vystoupila kapela Plus

Volný čas

I když byla ze sourozenců nejstarší, vdávala se jako poslední. Bratr i sestra už měli potomky a Emílie sestře, která ještě studovala, s hlídáním malé neteře pomáhala. „Neteři je už padesát let a nedávno mi říkala, tetinko, já si dobře pamatuji, jak jsi mi dávala třešně,“ uvedla Emílie dojatě s tím, že kvůli jejímu hlídání vystupovala při cestě z práce o zastávku dřív. „Já se vdávala ve svých sedmadvaceti a na tu dobu to už bylo pozdě. Když jsem byla v porodnici, připadala jsem si tam jako stará baba. A to mi bylo teprve devětadvacet let,“ směje se paní Zazvonilová. Ještě předtím ale chodila s kamarádkami na čaje, taneční zábavy začínající v pět odpoledne. Právě tam se seznámila s budoucím manželem, který tehdy v Kroměříži kroutil základní vojenskou službu. A vojáci také tanečníkům hráli.

Babičko, nauč mě charleston

„Taneční zábavy byly zadarmo. Tancovali jsme polku a valčík, mazurku. Hned bych si skočila, kdybych měla nohy lepší,“ zalitovala seniorka. „Tancování mně ohromně bavilo a měla jsem ráda muziku,“ říká obyvatelka DS Vojkov. „Tenkrát začal charleston. Já nechodila do tanečních a myslela jsem si, že se ho nikdy nenaučím“. Nakonec se jí to povedlo a do dnešních dnů si pamatuje písničku Babičko, nauč mě charleston. Z té doby i jako vzpomínku na manžela měla v bystřickém DPS i model tanku. Ten ale nakonec při stěhování do Vojkova skončil bůh ví kde.

Muž na elektrokoloběžce zřejmě nezvládl řízení, našli ho mrtvého v příkopě

Nehody

Když před třiapadesáti roky přišla do Bystřice, žili s mužem v přízemním domku, který si později zvýšili svépomocí o jedno patro. To už měla rodina starosti o dvě děti narozené v letech 1972 a 1974 a s tancováním byl konec. Ve městě Emílie pracovala v továrně Jawa a muž jezdil do slévárny Metaz v Týnci nad Sázavou. „Tak jsem alespoň poslouchala muziku z rádia, kazety nebo později cédéčka a tancovala jsem si alespoň v duchu,“ usmívá se žena. Volné chvíle, které bystřická rodina měla v létě, vyplňovala sbíráním hub. Chodili na ně do takzvaných Bystřických hor.

Těší se na padesátiny svého syna

„Sbírání hub manžel miloval, ale moc je nejedl na rozdíl ode mě. Já chodila jen po kraji lesa, už tehdy mě zlobily nohy,“ říká. Houby ale umí dodnes připravit na řadu způsobů. Ještě na Velikonoce připravila nádivku, kterou vnučky milují. Řadu receptů si pamatuje, ale většinu z nich, dokonce od svých babiček, má sepsaných. Jenže sešit, v němž byly zaznamenané, má zatím stejný osud jako onen model tanku. Paní Emílie měla v létě krásnou oslavu osmdesátin. Teď se těší na padesátiny svého syna. „Ráda bych se jich dožila,“ přeje si paní, která má kromě dvou dětí, tři vnučky a jednoho pravnoučka.