„Na rok 1939 a okupaci Němci se vůbec nepamatuji. V roce 1945 mi bylo teprve deset let a navíc jsem byl hospitalizovaný kvůli úrazu kolene a následnému závažnému onemocnění v sanatoriu v Košumberku a tam se o tom nemluvilo. A tak se teprve po válce jsem se dozvěděl spoustu věcí, které mi do té doby nikdo neřekl,“ přiznal emeritní středoškolský profesor.

O tom, jaká to byla tehdy, před osmi desetiletími doba, ale dává tušit další Šturcova informace. „Rodiče se mnou o okupaci a Němcích obecně nikdy nemluvili. Báli se totiž, abych někde něco neřekl a neměli jsme z toho pak problémy,“ potvrdil. „Tenkrát jsme tu dobu, válku, vůbec nevnímali,“ přiznal František Šturc.

Ony problémy nebyly tehdy jen nějaké popotahování po úřadech, ale týkaly se doslova bytí a nebytí. To nakonec František Šturc poznal sám. V lavici na základní škole seděl se spolužákem, jehož otec byl Žid.

„Aby neměla jeho rodina potíže, nechal se s manželkou raději rozvézt. Za dva týdny už šel do transportu a nikdy se nevrátil,“ poznamenal benešovský pamětník.

Pamětník německé okupace František Šturc je stále aktivní a k vyhledávání informací používá i osobní počítač.

O osudu spolužákova otce se pak dozvěděl až po válce. Mluvit o tom v době německé okupace, bylo nanejvýš nebezpečné.

„I když si to nepamatuji, vím, že perzekuce a zatýkání nastalo hned v den vyhlášení Protektorátu 15. března 1939. Přednostové okresních úřadů dostali již ráno následující den příkaz, aby pátrali po osobách podezřelých z komunistické činnosti. Protože komunistická strana byla rozpuštěna československou vládou již v době Mnichova, mohlo být zatčeno jen několik známých funkcionářů. V Benešově to byli Josef Hnojský a Jaroslav Klejna,“ potvrdil František Šturc.

I o tom se samozřejmě v Benešově vědělo, ale šíření bližších informací zamezil strach. Nacisté totiž byli důslední a navíc i nesmlouvaví.