Hvězdy nejsou nic pro mě. Vysedávat se zakloněnou hlavou za chladného počasí a čekat na ten správný okamžik.

Až letos, kdy mě jako milovníka literatury zlákala možnost uvidět na vlastní oči knihu, která se před krátkým časem vrátila z hlubin vesmíru zpátky na Zemi. A tak jsem se vypravila na ondřejovskou hvězdárnu, která se v pátek, jako mnoho dalších zařízení zapojila do Mezinárodního dne vědců.

Na zeleném prostranství uprostřed mnoha budov se pomalu scházeli zvědavci ze širého okolí. Celá akce byla pro milovníky astronomie zdarma, a tak by se dalo říci, že přišel vlastně každý, až na ty, kterým bylo zima.

První prohlídka mě zavedla do Západní kopule. Pomenší vousatý mužíček udílel vystrašeným zvědavcům strohé příkazy. „Chyť tuhla kliku a toč,“ promlouval k malému chlapci, krčícímu se v rohu. Veliká kopule se začala za hlasitého hluku pomalu otvírat. „Ještě, ještě mám točit,“ špital nesměle hoch. „Nemluv a toč, pochechtával se vědec.

Netrvalo dlouho a po místnosti se rozhostilo ticho. „Nacházíme se v Západní kopuli. Tady dole na zdi můžete vidět nápis, který pochází k knihy Jana Nerudy Písně kosmické. Tuto knihu letos přivezl astronaut Andrew Feustel ze své návštěvy ve vesmíru, když se svými kolegy opravovali Hubbleův kosmický dalekohled. Pro všechny návštěvníky je tato kniha k vidění v našem Muzeu V. Šafaříka.“

Několika rychlými pohyby muž otočil dalekohledem do správné polohy a namířil jím na měsíční povrch. Každý z diváků vystoupal po několika schůdcích jako Malý princ k luně. Její krátery byly jako na dosah ruky. Tak blízko, že nezbývalo, než se začít ukazováčkem pravé ruky prohrabávat v měsíčním prachu.

Po skončení exkurze jsem se vypravila do muzea. Ležela tam. Drobná, zažloutlá, se zašlými listy, které byly tisíckrát otočeny. Kniha, jež změnila pohled na literaturu si splnila sen, na nějž mnozí z nás nikdy nedosáhnout. Ucítila vůni vesmíru.