Vyhánění Čechů z jejich domovů připomene nová stálá expozice v Netvořicích

Co je to za dokument, který právě držíte v rukou? 
Jedná se o vyhlášku, kterou bylo nařízeno vystěhování lidí z Netvořic. Vyšla 26. září 1942 a obyvatelům nařizuje, aby se do 1. dubna 1943 vystěhovali. Letos tomu je tedy rovných osmdesát let. Nařízení platilo pro obyvatele desítek vesnic – a to byla teprve druhá z celkem pěti etap vystěhování. Následovalo vysídlení Neveklovska, Sedlčanska, Voticka…

Co znamená pro historika příprava takové expozice, jakou právě v netvořickém muzeu chystáte? 
Především je potřeba projít všechny relevantní materiály, které se v muzeu nacházejí, ať už jde o listinné dokumenty nebo fotografie. Z těch se potom vyberou ty, které by mohly být zajímavé i pro návštěvníky výstavy. Je tedy zapotřebí zkombinovat obrazový materiál a sehnat do vitrín i trojrozměrné artefakty, aby si člověk, který sem přijede a o této kapitole našich dějin třeba vůbec nic neví, udělal během chvíle představu, co se vlastně stalo.

Kdy budou moci přijet první návštěvníci a co ještě mohou v muzeu vidět? 
Muzeum se otevře veřejnosti 12. května. Interiéry jsou po rekonstrukci a za vidění tu určitě stojí sbírka týnecké kameniny, které je věnováno první patro. V přízemí se návštěvník ocitne v letech druhé světové války, dozví se tu informace o výcvikovém prostoru SS jako celku a také, jak tyto události zasáhly samotné Netvořice. Na výstavě budou k vidění i předměty zapůjčené z Vojenského technického muzea Lešany.

Je pro vás práce v muzeu rutinou, nebo to neděláte tak často a vnímáte to jako opravdový svátek? 
Pro mě je procházení materiálů v netvořickém muzeu tak trochu splněním starého snu. Před skoro deseti lety jsem v Netvořicích učil a tehdy jsem měl představu, že odučím své hodiny a odpoledne půjdu do muzea, budu si procházet materiály a dívat se, co tu je. K tomu ale nikdy nedošlo, protože jsem jenom učil, připravoval, opravoval a zase učil… Takže až teď konečně zjišťuji, co všechno je tu uloženo.

Poslední detaily doladěny. Zámek Konopiště přivítá po zimní pauze první turisty

Benešovsko

A našel jste nějaký svůj poklad? 
Jsme tu s paní muzejnicí při procházení materiálů už asi popáté a stále nacházíme něco nového. Jantarová komnata tu není, ale pro člověka, který o místní historii něco ví, je to zajímavé a jsou tu skryté příběhy lidí. Našel jsem tu například pohlednice s podobenkami, které zasílali vojáci z bojišť první světové války svému někdejšímu učiteli panu Zvěřinovi. Na druhé straně pohlednice jsou jeho rukou připsané poznámky: „vrátil se“, nebo „padl“…

Podařilo se vám při přípravě expozice objevit něco nového? 
Takových věcí je více, ale vybere se jen to nejzajímavější. Poměrně jedinečné jsou fotografie kovárny Václava Panenky, na nichž vidíme, jak dům vypadal, když jeho majitelé odcházeli, a v jakém byl stavu, když se vraceli po válce domů. Je to opravdu smutný pohled, protože z domu zůstaly jen obvodové zdi do výše oken, jinak vůbec nic.

close info Zdroj: Deník/Zdeněk Kellner zoom_in V prostoru někdejšího cvičiště Waffen-SS mezi Benešovem a Sedlčany zůstalo do dnešních dnů mnoho pozorovacích bunkrů. Například tento stojí na poli u Úročnice.

Fotografií, ze kterých vybíráte ty, které uvidí návštěvníci výstavy, je opravdu velké množství. Navíc to jsou po technické stránce skutečně velmi kvalitní snímky. Víte, za jakých okolností vznikaly? 
Snímky netvořických domů pořizoval v roce 1942, kdy už bylo rozhodnuto o vystěhování Netvořic, fotograf Státního fotoměřického úřadu. Tehdy samozřejmě nebylo jasné, zda válka někdy skončí prohrou Německa, ani zda Netvořice nebudou při vojenských cvičeních rozstříleny. Proto byly dokumentovány, fotografie jsou kvalitní a je jich skutečně velké množství. Díky tomu bylo prakticky celé městečko na snímcích zachyceno, jak tehdy vypadalo.

Některé vesnice se staly cílem střelby artilerie. Je to také případ kovárny pana Panenky? 
Proč dům dopadl, jak dopadl, zatím nevíme. Využití vesnic a městeček na území cvičiště bylo různé. Některé se ocitly v bojových pásmech a jiné byly využívané jako zázemí. K těm patřily také Netvořice, protože tu byla řemesla. Když došlo k vystěhování, Němci mnoha zdejším lidem nařídili, že musí zůstat. Jednalo se o pekaře, holiče, řezníka a řadu dalších řemeslníků, které potřebovali pro chod cvičiště. A pak tu byly další vesnice, i v nejbližším okolí Netvořic, jako například Dunávice, Dunávičky, Dalešice nebo Tuchyně, které patřily k těm nejvíce rozstříleným. Některé z domů na cvičišti už po válce ani nebyly obnoveny.

Jak se lidé, kteří museli odejít ze svých domovů, po návratu dívali na sousedy, kteří směli zůstat. Nespatřovali v nich přisluhovače nebo dokonce kolaboranty? 
Po válce to byla složitá doba. V severní části cvičiště, typicky tady v Netvořicích, způsobilo období protektorátu obrovské šrámy na mezilidských vztazích. Němci sice vytvářeli tlak na řemeslníky, aby zůstali, ale službě pro ně se i tak dalo vyhnout. Kdo nechtěl sloužit Němcům, mohl odejít. Vyprávěl mi o tom kdysi i pan Žáček z Netvořic, který byl ročník 1923. Jeho otec sloužil osmnáct let ve Vídni, proto uměl dokonale německy. Němci na něj tlačili, aby zůstal, ale on řekl ne a odstěhoval se s rodinou do malého domku v Kamenném Přívoze za hranici cvičiště.

close info Zdroj: se souhlasem Muzea Netvořice zoom_in Snímky netvořických domů pro nacisty v roce 1942 pořídil fotograf Státního fotoměřického úřadu.

A jak na tyto lidi nahlíželo osvobozené Československo? 
Na území celého výcvikového prostoru (oficiálně německy zvaného SS-Truppenübungsplatz Böhmen, s rozlohou zhruba 450 km²) žilo původně asi 30 tisíc lidí. Přibližně 12 tisíc z nich zde zůstalo a Němci je využívali pro různé práce. Po válce byly vytvořeny trestní nalézací komise, které řešily případy kolaborace. Tady v okolí existovaly v Benešově, Jílovém a v Sedlčanech a mimo jiného se zabývaly i případy ze cvičiště. Jednotlivé kauzy jsou těžko posuzovatelné a s tím, kde je pravda, měly problémy i uvedené komise. Například tady v Netvořicích byl šafářem SS-Hofu, tedy hospodářského dvora, pan Gustav Cílek. Po válce byl popoháněný za práci pro SS. Jenže pro SS tu pracovali vlastně všichni, kteří tu zůstali. Pan Cílek, a potvrdil mi to i jeho syn, měl hodně práce udržet pracovní morálku. Lidé moc pracovat nechtěli. Někteří dokonce pracovali na svých polích, která jim Němci vzali a neměli motivaci se snažit. Šafáři SS-Hofů proto museli dělníky dost popohánět, aby se vykázal určitý výkon. A to jim pak po válce přitížilo. Nikoho bych ale neodsuzoval za to, že chtěl zůstat doma. Spíš jde o to, jak se ti, kteří zůstali, chovali. Jestli třeba nerabovali u sousedů a pokud si něco vzali, jestli to po válce vrátili.

Je rozhodnuto. Víme, které pobočky zruší Česká pošta ve Středočeském kraji

Benešovsko

Z toho, co jste právě řekl, to vypadá, že jsou známé případy rabování v opuštěných domech. Je tomu tak? 
Je známo, že řadě lidí mnoho věcí z domů během války zmizelo. Podepsali se na tom i esesáci, kteří měli málo dřeva na topení, a zejména na konci války. Tehdy už zásobování kolabovalo a oni si z prázdných domů brali okna, dveře i dřevěné podlahy. Je ale pravdou, že i někteří Češi, kteří zůstali, se na tom přiživili.

Mohli odcházející majitelé domů nějakým způsobem sabotovat německé nařízení, například poškozením svého opouštěného zařízení? 
Při odchodu měli Češi nařízeno, že musí domy zanechat v perfektním stavu. Je to tak trochu ukázka „německého pořádku“, kterým ale nacisté leckdy maskovali bezpráví páchané na českém obyvatelstvu. Tak byly například všem majitelům nemovitostí vydány vyvlastňovací výměry a o majetek přišli vyvlastněním za náhradu. Všechno se muselo zmapovat, ocenit, sepsat a vyčíslit do poslední koruny a zapsat do pozemkových knih. V nich pak bylo uvedeno, že se majetek přepisuje na Velkoněmeckou říši. Majitelé podpisem stvrzovali, že jsou zcela odškodněni. Nemovitosti musely být vyklizeny, vymeteny i pavučiny v trámoví a majetek předán v perfektním stavu Němcům.

Benešov dostal nabídku: může se stát vlastníkem už druhé hrobky

Benešovsko

Trochu odbočím. Dá se porovnat vyhánění majitelů domů v době druhé světové války a po roce 1948? 
Když došlo k akcím proti tak zvaným kulakům, tedy proti větším sedlákům, staly se i na území bývalého cvičiště SS případy, že byli lidé ze svých domovů znovu vystěhováni – tedy už podruhé. Když na to pamětníci vzpomínali, říkali, že nejhorší pro ně bylo vyhánění ze strany Čechů. Od Němců to podle jejich vzpomínek bylo sice kruté a hrozné, ale tolik to nebolelo, jako když to dělali Češi. Těžko se obě ty doby posuzují. Při zřizování cvičiště se jednalo o třicet tisíc lidí, zatímco v éře komunismu vystěhování postihlo jednotlivé rodiny a tyto případy měly sloužit pro ostatní jako odstrašující příklad: Když nevstoupíte do družstva, dopadnete taky tak!

O cvičišti SS se také traduje, že tu někde může být uložen poklad ve stovkách beden a součástí má být i originál smlouvy Ribbentrop-Molotov nebo Jantarová komnata. V souvislosti s tím se mluví o Hradištku nebo i o Skrýšově u Křečovic. Jaký na to máte názor? 
Cvičiště bylo velké a může tu dosud být ukryto ledacos. Na druhou stranu tam také bylo mnoho civilistů a nebylo úplně snadné něco nepozorovaně zakopat. Větší smysl by ale mělo Hradištko a s tamní ženijní školou SS. Štoly jsou tu totiž už od středověkého dolování zlata a ženisté hloubili další. Děr je tam opravdu tolik, že hledat tu něco zakopaného je jako hledat jehlu v kupce sena. Reálně ale právě tam šlo něco ukrýt, byť to nemuselo být jednoduché. Takže nelze vyloučit, že zem ještě své poklady skrývá.