„Je to první oficiální ambasador České republiky; předtím tam byl jen honorární konzul,“ řekl Deníku 83letý obyvatel Chocerad Michal Giboda. Tropický parazitolog, který v letech 1983 a 1984 působil v nemocnici v kambodžském městě Takeo. A jeho mise měla takový dopad, že i po čtyřech desetiletích ho přijíždí navštívit nynější ambasador. Mimo jiné si prý popovídají o chystaném setkání Kambodžanů, kteří studovali v Čechách.

Gibodovo působení v Kambodži, jež se tehdy zaměřovalo na pomoc konkrétním pacientům ve velmi náročných podmínkách, ale i na obecný výzkum, připomínají nejen dodnes aktuální výsledky zkoumání publikované v odborné literatuře. Znát jeho kambodžský příběh mohou i lidé, které mají rádi zajímavé knížky – a obzvlášť takové, jež pro nás exotické kouty světa líčí očima lidí, kteří tam nějakou dobu pobývali.

Co u vás rozhodne komunální volby? Zapojte se do velké ankety Deníku ZDE.

Deník, kteří si během působení v Kambodži vedl, přepsal ve vší syrovosti a bez příkras do poutavé knížky, která vyšla pod názvem Léčit a přežít: v kambodžské nemocnici po Pol Potovi. Přibližuje nejen dění v nemocnici a starost o pacienty, ale i rozvrácenou zemi krátce po odchodu bojovníků Rudých Khmerů, život tamních obyvatel i Čechoslováků, kteří tehdy přišli na pomoc.

Cesta do Chocerad přes několik kontinentů

Vedle řady odborných prací, stále hojně citovaných dalšími autory, napsal Giboda i další knihy určené široké veřejnosti: eseje Dialog vědy s uměním, úvahy Mosty a propasti mezi vědou a uměním či knížku K věci: rozhovory s lidmi, kteří mají co říci; vzešlou z debat s předními osobnostmi světa umění, vědy, školství i veřejného života. Ty odrážejí další oblast jeho intenzivního zájmu, jež se projevila i jeho předsednictvím v občanském sdružení Dialog vědy s uměním.

Samotný jeho život by přitom vydal nejméně na román – a spíš na televizní seriál. Jako rodák ze slovenské obce Štefanovce (kde ho před šesti lety jmenovali čestným občanem) nejprve vystudoval pedagogiku v Bratislavě (biologii a tělocvik), pak působil na katedře tělesné výchovy v Nitře – a byl i sportovním novinářem. Pro jeho profesní orientaci byl však zásadní nástup na pozici šéfa parazitologického týmu Krajské hygienické stanice v Košicích. Tehdy začal studovat parazitologii v Bratislavě – a v Košicích si vedl tak, že byl v roce 1978 jmenován šéfem referenční laboratoře pro Slovensko.

Jeho výsledky získaly i mezinárodní ohlas: přišlo pozvání od ústavu tropické medicíny v Hamburku – v tehdejším „západním“ Německu – s grantem a možností zapojení do výzkumného projektu. „Odjet mě ale nenechali,“ řekl Giboda Deníku. Vysvětlení? Pod rouškou vědy tam prý verbují agenty… Během působení v Košicích ještě stíhal intenzivní spolupráci s tamním televizním studiem; nejen jako autor scénářů, ale i coby externí režisér dne.

Košice Giboda opustil v roce 1981 na základě jiného pozvání, se kterým už politický problém nebyl: nastoupil do Parazitologického ústavu tehdejší Československé akademie věd v Českých Budějovicích. Tam se mu mimo jiné podařilo vytvořit v letech 1982–1989 dodnes ceněnou sadu vzorků z povinných vyšetření zahraničních studentů pobývajících v tehdejším Československu: od 5121 osob z 87 zemí.

Současně měl možnost vyjíždět do tehdejších spřátelených zemí – a jeho výzkumy zaměřené na místní parazity byly často převratné. Po zmiňovaném pobytu v kambodžském Takeu, kde vedl laboratoř v nemocnici, byl v roce 1985 opět v Kambodži, kde se v Phnompenhu podílel na výzkumu léčby malárie. Pak přišla působení na Kubě, v Jižním Jemenu, Laosu – a po roce 1989 se otevřel svět: v letech 1992–1993 působil v parazitologickém ústavu v kanadském Montrealu, s nímž pak dále spolupracoval i v období 1993–1999, kdy pobýval v Portoriku a na lékařské škole vedl katedru mikrobiologie; dodnes vzpomíná na to, jak tam sepisoval skripta či v San Juanu organizoval v roce 1998 vědeckou konferenci; výstupem se pak stalo i zvláštní vydání časopisu Acta Tropica, které vyšlo v roce 2000.

Věda ve všemožných souvislostech

Jako pedagog pracoval Giboda i po návratu na jih Čech, kde tehdy rodina bydlela v Rudolfově. Přihlásil se jako vyučující na soukromé střední škole v Hluboké nad Vltavou. „Hodně se tehdy na ředitelství divili: vy s takovým CV (životopisem) chcete učit u nás?“ zavzpomínal. Ano, chtěl – a učil po svém, na základě svého přesvědčení, zkušeností ze zahraničí a rozhledu; dost se tudíž odlišoval od dalších pedagogů. A mělo to ohlas, jak vzpomíná: „Maturanti mě žádali: neříkejte nám, co je v knize, to si přečteme sami; pojďme se o tom bavit.“

Nadále publikoval i odborné texty ve svém oboru; zaměřoval se však i obecněji na vědu, vzdělávání či vazby mezi vědou a uměním. Mimo jiné také hodnotil granty pro program Erasmus a sám programy organizoval. Byl také třeba lektorem v oblasti seberozvoje – a rovněž v tomto případě kombinoval všechny své zájmy dohromady. A mimochodem: v roce 2014 ho organizace Post Bellum zařadila do projektu vzpomínek pamětníků Paměť národa.

Stěhování do Chocerad ovlivnil souběh několika okolností – nechyběla prý mezi nimi ani závist okolí – a rodině vyhovovalo přesídlit blíž k hlavnímu městu. Jedním z důvodů se stala i práce manželky, která byla letuškou (přesněji: vedoucí kabiny) a přejíždět v krátkých pauzách mezi službami mezi Prahou a domovem na jihu Čech bylo náročné. Rodina tak uvítala bydliště blíže metropoli, i když koupený dům potřeboval hodně práce při úpravách.