V únoru letošního roku totiž v rámci projektu S Rytmusem do práce nastoupila na takzvané místo na zkoušku. Díky projektu si mohla v průběhu tří měsíců vyzkoušet své znalosti a dovednosti v běžné firmě na otevřeném trhu práce coby osoba se zdravotním postižením. V benešovském Muzeu umění a designu pracovala jako uklízečka.

A co je pro pětatřicetiletou Helenu na první pohled charakteristické? Rázný krok a neustále rozesmátá tvář.

Jste sice klientkou benešovského Rytmusu, ale v Benešově nebydlíte. Odkud sem dojíždíte?
Společně s přítelem a pejskem, pražským krysaříkem Vilíkem bydlím v chráněném bydlení ve Ville Vallile v Červeném Újezdu nedaleko Votic.

Jak dlouho už v Červeném Újezdu bydlíte?
Dva roky.

Bydlení vám pomohl sehnat Rytmus?
Bydlení ne, to jsem si sehnala sama, ale práci ano.

Kde jste bydlela předtím?
Já jsem do Červeného Újezdu přišla z Rudné u Karlových Varů. Tam jsem žila v ústavu a paní vychovatelka mi dala seznam míst, kde jsou chráněná bydlení, kam bych se mohla přestěhovat. A já si vybrala Villu Vallilu. Tam jsem potkala i svého přítele Pepu.

Říkala jste, že vám Rytmus pomohl sehnat zaměstnání. Jaké?
Teď dělám uklízečku v pečovatelském domě na benešovském Malém náměstí, kam jednou za čtrnáct dní, vždy v úterý jezdím pomáhat tamním babičkám a dědečkům s úklidem. Nejprve jsem tam byla zaměstnaná na tři měsíce a nyní mám pracovní smlouvu na jeden rok.

Baví vás tahle práce?
Moc.

Tohle je první zaměstnání, které vám Rytmus sehnal?
Ne. Už druhé. V zimě jsem tři měsíce uklízela v Muzeu umění a designu tady v Benešově.
Teď mi v chráněném bydlení sehnali ještě další práci v Sudoměřicích u Tábora, konkrétně v Prudicích, kde se starám o jedenáct koní. Vždy ve čtvrtek a v pátek. Někdy se ale stane, že si mě vedoucí zavolá i o víkendu.
A abych nezapomněla, každé úterý uklízím tady v Benešově kanceláře Rytmusu.

Když se o koně staráte, jezdíte i na nich?
Samozřejmě. Už od svých třinácti let. Začal jsem v Rudné a teď pokračuji v Prudicích. Já mám koně moc ráda a jsem vášnivý koňák.

Co to je za koně?
To jsou vesměs závodní, parkurové koně. Poníci jsou tam pouze tři.

A vy jezdíte na jakých?
Na těch parkurových.

Měla jste od koní už nějaké zranění?
Z Prudic ne. Ale v Rudné u Karlových Varů mi šlápl na nohu a to pěkně bolelo.

Jaká zvířata máte ještě ráda?
Ve Ville Vallile máme ovečky, slepice, kozu s kůzletem a budeme mít koně. Takže stavíme stáj.

O toho se budete také starat?
To bude dělat někdo jiný.

Baví vás jezdectví. Je ještě nějaký sport, kterému se věnujete?
Běhu. Ale mám epilepsii, takže mi dělá problém přímé sluníčko. Takže teď neběhám.
Kdysi jsem spadla z osmi schodů, zlomila si ruku, koleno mi šili a oko mi hrálo všemi barvami. Ale díky práškům to mám už nemoc pod kontrolou.

Máte nějaký sen, co byste si za vydělané peníze chtěla koupit?
Teď si zrovna pojedu se svým asistentem koupit do kuchyně tyčový mixér, CD přehrávač, abych si ho mohla brát i do práce, a holínky.
A budu si dělat masérský kurz. Občas šéfovou Villy Vallily masíruji, tak mi nabídla, že mi pomůže si ho udělat.

Jakou máte ráda muziku?
Všelijakou, ale nejraději Karla Gotta a lidovky.

Takže si i jeho písničky zpíváte?
Pochopitelně.

Co dělá váš přítel?
Ten se stará o koně v Prudicích v pondělí, v úterý a ve středu. Čtvrtek a pátek sloužím já.

Co byste o sobě prozradila, co mnoho lidí neví.
Mám patnáct sourozenců a do loňského roku jsem to vůbec netušila. Naše paní vedoucí Villy Vallily má bratra a ten dostal z ústavu mého bratra Františka. A tím jsem se to dozvěděla. Ale o těch zbylých čtrnácti sourozencích nevím nic. Kde jsou, kolik je kluků, holek, kolik jim je let.

Takže se s Františkem stýkáte?
Občas se vidíme, občas si zavoláme, napíšeme.
Když jsem ho viděla poprvé, začala jsem brečet. Vůbec jsem totiž netušila, že existuje. Hrozně mě to dojalo.

František je starší nebo mladší?
Starší. Je mu 56 let a dělá v nemocnici v Praze v Motole.

On tušil, že má tolik sourozenců?
Také ne.

Chtěla byste poznat i ty další sourozence?
Určitě. Ale co vím, tak všichni jsme rozstrkaní po různých ústavech.

Od kolika let jste vyrůstala v dětském domově?
Od svých dvou let.

Probraly jsme práci, koníčky, přítele, ale ještě jsme se nebavily o jídle. Co máte ráda?
To je těžké. Jsem alergická na lepek, takže moje mlsání se omezuje na mrkev nebo něco sladkého.