Způsobů, jak se naučit cizí jazyk nebo se v něm zdokonalovat, je mnoho. Někdo navštěvuje jazykovou školu, jiný zase čte třeba knihy v originálním jazyce. To Helena Horáková z Kondratic na to šla úplně jinak. Přihlásila se do programu AFS, což je mezinárodní dobrovolnická organizace, která se zabývá výměnami středoškolských studentů s tím, že se stane hostitelskou rodinou a tím se zdokonalí v angličtině.

Podělit se o své zkušenosti přišla do redakce Benešovského deníku v doprovodu své dcery Nikoly, která si vyzkoušela „tu" druhou stranu. V roce 2011 strávila coby studentka střední hotelové školy v Praze 5 měsíců v Argentině.

Heleno, kolik studentů jste do této doby hostili?
Tři, a pokaždé to byla spíš taková náhoda. Tím myslím, že k nám přijeli ne úplně plánovaně.

Jak tomu mám rozumět?
Poprvé jsme do toho chtěli jít, jelikož dcera odjela s AFS do Argentiny, a my si řekli, že by bylo fajn, kdyby zase na oplátku někdo přijel k nám. Jenomže student, kterého jsme chtěli, nevyšel. Rodina, která ho měla mít původně pouze na měsíc s tím, že pak přejde do jiné rodiny, si ho nakonec nechala. Brali jsme to tedy za uzavřené. Ovšem ještě téhož roku v listopadu, se nám agentura ozvala, že mají studentku, která si s původní hostitelskou rodinou nerozumí, a jestli bychom si ji tedy nevzali. Upřímně, moc se nám do toho nechtělo. Jednalo se totiž o studentku z Turecka, z čehož jsme měli trochu obavy. Přeci jen, je to jiná kultura. Ale nakonec jsme souhlasili, a udělali dobře. Už zanedlouho se totiž ukázalo, že je to úplně normální, fajn holka.

Kolik té dívce bylo let?
Osmnáct, jmenovala se Damla, a jelikož ve své rodné zemi studovala něco jako je u nás gymnázium, tak po tu dobu, co u nás byla, chodila na gympl do Benešova.

Kdo byl vaším druhým hostem?
Ještě předešlu, že ti studenti sem jezdí vždy na jeden školní rok. To znamená, že přijedou v srpnu, aby se trochu aklimatizovali, a odjíždí v červenci následujícího roku. Takže druhý student přijel v srpnu, ale tam se jednalo jen o takový záskok. Rodina, u které měl být, byla na dovolené. Takže u nás byla si jen dva týdny. A to byl patnáctiletý Max Pang z Honkongu, který si všechno fotil. Ale úplně všechno. Hlavně byl v šoku z toho, že my bydlíme ve vsi, kde jsou 4 baráky a máme takovou malou farmičku. Říkal, že v Honkongu není vůbec přes vysoké budovy a smog vidět nebe.

Třetím „adoptovaným" dítětem byl kdo?
To bylo loňský školní rok a jednalo se o holčinu z Thajska. A ani s tou jsme nepočítali. Jednoho dne mi přišel s AFS mail, že potřebují někam umístit jednu studentku, protože ve stávající hostitelské rodině to příliš nefunguje. Takže k nám 31. března přijela sedmnáctiletá Ginni a ta u nás zůstala až do konce svého studijního pobytu.

Ti studenti umí česky?
Nevím, jak je to u jiných, ale ti naši uměli jen pár frází. Jinak jsme s nimi hovořili anglicky. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsme se stali hostitelskou rodinou. Zdokonalit se v angličtině. Paradox byl ten, že ač nějaké základy angličtiny mám, měla jsem větší problémy s konverzací než můj manžel, který neumí anglicky ani slovo.

Teď máte roční pauzu. Plánujete, že si vezmete dalšího studenta?
Časem určitě.

Kdybyste mohla, studenta z jaké země byste si přála hostit?
Původně jsem chtěla někoho z Německa, ale zase jenom kvůli jazyku. Postupem času jsem ovšem zjistila, že je mi to jedno. Jestli jsem kdy měla nějaké předsudky, tak tím, že u nás byla ta studentka z Turecka, jsou úplně pryč.

Co je podmínkou, aby se člověk mohl stát hostitelskou rodinou?
AFS na svých webových stránkách uvádí, že musíte mít postel, místo u stolu a místo v srdci. A to stačí. Oni totiž většinu času tráví někde mimo. Buď ve škole, s kamarády, nebo pro ně ta agentura pořádá řadu aktivit. Takže i spoustu víkendů tráví mimo domov. Vy za ně nenesete ani žádnou zodpovědnost.

Co nějaká veselá historka?
Vzpomínám si, jak Damla po cestě z Prahy usnula ve vlaku a přejela Benešov. Nevěděla kde je, neuměla česky, aby se zeptala, a jel pro ni manžel, který neuměl slovo anglicky. Ale nakonec všechno dopadlo dobře.

Měli jste možnost se seznámit i s rodinami svých studentů?
Přes skype jsme se viděli s rodinou té dívenky z Turecka. Ale bylo to tak, že oni neuměli žádný jazyk, takže nám Damla překládala. Myslím si, že hlavně ta maminka byla ráda, že je spokojená, protože prý byla dost špatná z toho, že v té původní rodině měla Damla problémy.

Co je podle vás při hostitelství nejdůležitější?
Jazyk to rozhodně není. To se domluvíte vždycky. Spíš si vytvořit k tomu studentovi nějaký vztah. Chovat se k němu, jako ke svému dítěti. Tedy úplně přirozeně. Nám se to snad podařilo, jelikož Damla k nám přijela loni naprosto nečekaně na Vánoce, a prý určitě musíme přijet za ní do Turecka. Stejně tak nás pozvala do své země i Ginni.