V novém filmu Strašidla jste tak trochu spojil své dvě filmové domény. Komedii a pohádku. Jak vznikl nápad natočit komedii o podivuhodné partičce nadpřirozených bytostí?

To nebyl můj nápad. Jednoho dne mi pan Jiří Kos poslal svůj maxiscénář příběhu jakési Addamsovy rodiny po Česku. Napsal toho ale tolik, že by to dalo na několik pokračování, nebo celý seriál. Přiznám se, že nejtěžší bylo vybrat z jeho materiálu základní linii příběhu a upravit ji pro jeden celovečerní film. Film je tak trochu z rodiny filmů jako bylo Jak utopit doktora Mráčka nebo Adéla ještě nevečeřela. Úsměvný příběh ze současnosti s pohádkovým motivem.

Ve vašich filmech je již pravidlem, že i čerti, vodníci a podobné bytosti nejsou tvorové zlí, ale spíše dobráčtí, laskaví a s lidmi vycházejí přátelsky. Bude tomu jistě i u Strašidel. Jak se bude hejkalovi, čarodějkám, vodníkovi, víle a dalším žít v našem lidském světě?
Za pomoci mladého úředníčka z městského úřadu, který přijde do zpustlého a opuštěného zámečku vyjednat s podivnou rodinkou nájemní smlouvu a zamiluje se na první pohled do půvabné víly Jitřenky, se tato nezvyklá rodinka zapojuje do lidské společnosti, a jak se říká pracovního procesu. A jak se s tím vyrovnají dvě čarodějnice, hejkal, jejich dvě nezbedné dětičky, vodník a víla, na to se přijďte pak podívat do kina.

Které strašidlo jste měl v dětství a možná dodnes máte jako nejoblíbenější?
Vyhrává čert a pak hned víly.

Ve Strašidlech se objeví řada hereckých tváří, s nimiž jste doposud netočil. Jak se rodilo obsazení, a byla některá role, která vznikala konkrétnímu herci na tělo?
Při psaní scénáře mám představu určitého typu postavy. A pak si procházím jmény herců a hereček a obsazuji si je v duchu do jednotlivých rolí, takže mám k jedné roli třeba pět jmen herců, kteří by ji mohli hrát. Vím, že všichni by ji zahráli skvěle, každý jinak, po svém, ale bezvadně. Je to ale čím dál těžší, protože skoro všichni dnes hrají ve všech televizních seriálech a navíc ještě zkouší v domovských divadlech a v dabingu, takže jsou časově nedostupní. Jak říkám, nejlepší je loutkový film. Herce pověsíš na hřebík a kdykoliv ho potřebuješ, víš, kam sáhnout.

Co bychom se my, lidé mohli a měli naučit od pohádkových strašidel a mohou naopak něco dobrého získat ona od nás?
Každý z nás má nějakou moc, sílu, kterou může tomu druhému pomoct. Třeba jen milý úsměv, se kterým se na kolemjdoucího podíváme, kolikrát udělá takovou radost, že si to možná ani sami neuvědomujeme. Jakkoliv pomoct tím, čím můžeme. Působit tím dobrým v nás na ostatní. Měli bychom se stále a znovu učit trpělivosti, ohleduplnosti, pozornosti, laskavosti, nadhledu a vstřícnosti, prostě tomu být dobrým člověkem a ne strašidlem svého vlastního okolí.

ULJANA DONÁTOVÁ