„Vůbec jsme to nečekali,“ tvrdí starosta Viktor Liška.
Cesta k vrcholu byla podle těch, kteří se o úspěch zasloužili, samotných obyvatel obce, dlouhá. Přirovnání k triumfu naganského hokejového týmu přitom vůbec nepokulhává. I tentokrát za ním stojí práce týmu, který táhne za jeden provaz.
„Byla to velká dřina,“ potvrdil Pavel Vosádka, velitel ratměřických dobrovolných hasičů a obecní zastupitel.
Úspěch kolektivu potvrdil i Petr Vinduška. „Není to o jednotlivci. Každý kdo mohl, a vlastně to byli skoro všichni, přiložil ruku k dílu,“ popsal. „Jsou tu mladí i starší, každý přispěl jinak, ale vždy, jak mohl.“
„Přesto, že jsou Ratměřice nejmenší obcí mikroregionu, jsou však rozhodně nejúspěšnější. A to i v rámci republiky. Je to samozřejmě obrovský úspěch obce, ale vnímám ho i jako úspěch našeho mikroregionu a Regionu Posázaví, který se už nejspíš nebude opakovat,“ zhodnotila při sobotních nočních oslavách přímo v Ratměřicích Eliška Zemanová z Mikroregionu Džbány s tím, že je to výsledkem skutečnosti, že v obci existuje vlastně jedna velká parta.
„Mladí i staří jdou spolu za úspěchem a to je znát. K úspěchu ale přispěla podstatně také osobnost starosty obce. Je jím teprve první volební období a za ty čtyři roky dokázal stmelit celou obec. Je předsedou mikroregionu. I z toho důvodu jsme hodně spolupracovali a jsem ráda, že jsem u toho mohla být také,“ řekla Zemanová.
Ratměřice se podle regulí soutěže smějí znovu přihlásit až po dalších pěti letech.
Podle Jiřího Pěkného jen velice málo lidí stálo mimo dění soutěže o Vesnici roku 2010. „Je zajímavé, že mladí z Ratměřic neodcházejí, ale naopak se sem stahují,“ dokládá Pěkný, kterému ratměřičtí neřeknou jinak, než Oneš.
Na Ratměřicích je ale pozoruhodné ještě něco. Pořád se tu něco děje a lidé, kteří tu mají kořeny stále pro vesnici pracují. Příklad? František Voříšek. Žije sice v Bystřici, ale dál působí s ratměřickými dobrovolníky. Je také choreografem vyhlášených ratměřických zpívajících fontán. Stojí i v pozadí Ratmírova souboru. Vítězství proto nepovažuje za jakýsi rychlokvaškový úspěch.
„Cesta k triumfu trvala nejméně patnáct let a je jen přirozeným vyvrcholením práce všech lidí,“ je přesvědčený. „Jsou tu starší, kteří makají s malými dětmi. Ne chvíli, ale pořád. To jsou podle mě fakt frajeři,“ řekl v euforii z úspěchu.
Díky tomu všemu Ratměřičtí znovuobnovili skupinu Zámečtí kaštánci hrající staročeskou muziku.
Už krátce po vyhlášení výsledků se začali scházet ti, kteří nebyli na fotbalovém zápase III. třídy Ratměřice – Velíš. Kde? U nás. Právě tak se totiž jmenuje tamní restaurace. Oslavy se tak nakonec souběžně konaly na dvou místech – na hřišti a v hospodě.
Rozjásaní Ratměřáci při tom znovu promítali videozáznam noční zpívající fontány. Jednotlivé obrazy dokonce komentovali stejně, jako by je prožívali poprvé a radovali se při nich podobně, jako diváci na fotbale či hokeji.