„Nadiktují nám, jak máme co dělat, ale peníze na jejich řešení, dražší, než by bylo to naše, nám nedají,“ potvrdil vzrušeným hlasem muž, který se podílel na rekonstrukci chodníku ve Vožické ulici pod náměstím.

Jak uvedla starostka městyse Petra Bartoníčková, je pro vlastníky umístění domů v památkové zóně hodně zatěžující. A to přes to, že jejich objekty nejsou památkově chráněné. Na Zámeckém náměstí tak lze vidět i domy, které by potřebovaly nutně opravu. Jenže právě „nedohoda“ mezi vlastníkem a památkáři je patrná hned na fasádě. Lidé totiž nejsou schopni nebo ochotni dostát požadavkům památkářů.

Deník na návštěvě.Deník na návštěvě.Zdroj: DENÍK

Ondřej Drlík, který má na Městském úřadě ve Vlašimi na starosti státní památkovou péči, ale pochybuje, že s postoji památkářů jsou nespokojeni všichni vlastníci nemovitostí v načeradecké městské památkové zóně.

„Naopak mohu potvrdit pozitivní zkušenosti, kdy celá řada vlastníků dotčených nemovitostí, kteří se na nás obracejí ve věcech provedení prací je zcela bezkonfliktních a velmi dobře se s nimi po krátké diskuzi dá nalézt přijatelný konsenzus vedoucí k realizaci jimi navrhovaných prací,“ tvrdí úředník.

Jinak situaci s ohledem na sídlo, které reprezentuje, vnímá starostka. „My, jako městys jsme na tom jinak, nejsme soukromý subjekt. Za pomoci dotací se nám podařilo rekonstruovat radnici, přilehlou solnici nebo kapličky, sochu sv. Jana Nepomuckého tedy památky v našem majetku,“ sdělila starostka.

Podle ní majitelé nemovitostí, které nejsou památkovými objekty, jsou na tom při financování oprav, na které nemohou čerpat například dotace z Ministerstva kultury, hodně biti a někteří mají dokonce „to štěstí“ že mají nemovitost nejen v památkové zóně, ale současně i na území Chráněné krajinné oblasti Blaník. „I tyto dvě organizace mají někdy problém se dohodnout,“ připomněla Petra Bartoníčková.

Podle Ondřeje Drlíka se ale jedná o zcela bezdůvodné představy o tom, že se lidé a památkáři zkrátka a dobře mohou domluvit podle selského rozumu.

„Pro výměnu a obhajobu názorů je ale vždy prostor a jsem přesvědčen, že jsme jí v maximální možné míře otevřeni a dokonce ji s povděkem kvitujeme. Samozřejmě je nutné si uvědomit, že celý proces hodnocení jednotlivých návrhů na provedení prací na dotčených objektech podléhá dikci zákona o státní památkové péči,“ připomněl.

Na první pohled jsou některé z domů v památkové zóně neobydlené. Podle starostky ale přesto k mání nejsou. Také proto se městys, místo, aby se zveleboval „zevnitř,“ od centra, rozrůstá do šířky. V okrajových zónách tak vznikají další a další nové rodinné domy, což vyplývá z požadavků samotných obyvatel.

„Málokdo by chtěl starou budovu v památkové zóně navíc i v CHKO. To by musel být nadšenec, aby si ji koupil, když mu bude někdo klást podmínky, jak ji má rekonstruovat,“ tvrdí Petra Bartoníčková. „V krajním případě, kdyby objekt opravdu padal, by do toho mohla zasáhnout i radnice. Abychom ještě i my po lidech šlapali a zaháněli je do kouta, když už jsou tak omezováni památkovou zónou, k tomu se ale opravdu uchylovat nechceme,“ dodala starostka Načeradce.

Rozhovor s úředníkem Ondřejem Drlíkem

Obyvatelé památkové zóny Načeradec nejsou spokojeni s postoji a spoluprací s památkáři. Mají k tomu důvod?

Otázka je formulována velmi obecně a je tedy v konečném důsledku po obsahové stránce do jisté míry zavádějící. Pochybuji totiž, že s blíže nespecifikovanými postoji a spoluprací s orgánem nebo odbornou organizací státní památkové péče jsou a priori nespokojeni všichni vlastníci nemovitostí nacházejících se na území městské památkové zóny. Naopak mohu potvrdit pozitivní zkušenosti, kdy celá řada vlastníků dotčených nemovitostí, kteří se na nás obracejí (lhostejno, zda komunikují s pracovníkem Městského úřadu Vlašim nebo Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště středních Čech v Praze) ve věcech provedení prací definovaných v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči, je zcela bezkonfliktních a velmi dobře se s nimi po krátké diskuzi dá nalézt přijatelný konsenzus vedoucí k realizaci jimi navrhovaných prací. Věřím tedy, že nespokojena je v této souvislosti pouze méně početná část vlastníků nemovitostí v předmětné zóně, která ovšem z různých pohnutek není de facto způsobilá respektovat jakékoliv restrikce směřující k zabezpečení a naplnění účelu plošné památkové ochrany, které jsou nadto determinovány zejména zákonem o státní památkové péči, ale také mezinárodními úmluvami, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala, a metodikami Národního památkového ústavu, generálního ředitelství. Nezbývá proto než znovu na tomto místě připomenout, že smyslem vyhlášení památkové zóny je vyjma ochrany jednotlivých kulturních památek především zajistit, aby bylo chráněno nejen jejich okolí i prostředí území jako celku, ale také aby ostatní stavby na vyhlášeném chráněném území respektovaly historických charakter tohoto území a jejich případné úpravy směřovaly k potvrzení tohoto charakteru a k nápravě případných dřívějších nevhodných úprav staveb a prostranství, nikoliv k jeho narušení.

Lidé si stěžují, že neuznáváte jejich argumenty a nechcete se na případně (podle nich) možném řešení domluvit.

Naneštěstí je i toto konstatování formulováno mimořádně nekonkrétně, neboť lze jen stěží věcně a srozumitelně reagovat na blíže nedefinované argumenty, které ovšem poněkud překvapivě orgán nebo odborná organizace státní památkové péče údajně neuznává a v návaznosti na to dokonce nechce hledat, respektive nalézt adekvátní řešení dané věci. Ve vztahu k tomuto tvrzení musím znovu poukázat na skutečnost, že ne všichni vlastníci nemovitostí v městské památkové zóně jsou schopni respektovat jakákoliv omezení, která vyplívají nejen ze zákona o státní památkové péči, ale také z dalších s ním souvisejících právních předpisů a dokumentů, což nepochybně může v této části populace vyvolávat pocit frustrace. Mám však za to, že se jedná o zcela bezdůvodné představy, protože pro výměnu a obhajobu názorů je nepochybně vždy prostor a jsem přesvědčen, že jsme jí v maximální možné míře otevřeni a dokonce ji s povděkem kvitujeme. Samozřejmě je nutné si uvědomit, že celý proces hodnocení jednotlivých návrhů na provedení prací na dotčených objektech podléhá dikci zákona o státní památkové péči a zároveň také zohlednit, že městská památková zóna jako taková je sídlo, které má až na výjimky velmi dobře dochovanou půdorysnou a hmotovou strukturu, avšak menší podíl architektonicky intaktně dochovaných staveb. Se zřetelem na uvedenou menší celistvost architektonicky hodnotných staveb je území zóny z hlediska památkové hodnoty členěno na tři základní pásma, tj. území které má určující, dotvářející nebo doplňující charakter. Území zóny je tedy z hlediska památkových hodnot rozlišené a na vymezených plochách lze uplatňovat diferencovanou ochranu, tudíž i míru posuzování zamýšlených stavebních aktivit a úprav. Naprostou většinu objektů, které samy o sobě nejsou kulturními památkami a byly v minulosti postiženy nevhodnými stavebními úpravami, je možné postupně památkově rehabilitovat, zejména v jejich vnějším vzhledu. Jak z popisu vyplývá, kategorie památkové zóny je široký pojem a tato kategorie může zahrnovat různě rozsáhlou část města.

Má vůbec památkář prostor k tomu, aby třeba zčásti vyhověl požadavkům vlastníků objektu v památkové zóně?

Shora již mnohokrát zaznělo, jakými vnitrostátními i mezinárodními právními předpisy je výkon státní památkové péče vázán, avšak i přes tuto skutečnost jsem přesvědčen, že prostor pro společný dialog a hledání konsenzů, jejichž cílem je umožnění realizace individuálních záměrů vlastníků dotčených nemovitostí. Ostatně takovýto postup předpokládá i zákon o státní památkové péči, který výslovně ve svém § 14 odst. 3 stanoví, že „V závazném stanovisku… se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést.“ a že tyto „Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru“. Dalším neméně důležitým aspektem limitujícím snahy pracovníků památkové péče vyhovět různorodým potřebám vlastníků nemovitostí na území městské památkové zóny je ovšem ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že některé negativní zásahy vyskytující se na území předmětné památkové zóny pocházejí buď z období, kdy dané území ještě nepožívalo plošné ochrany, nebo jsou výsledkem v současnosti již dlouhodobě překonané dřívější chybné rozhodovací praxe. Nicméně z hlediska uplatňování shora citované jedné ze základních zásad činnosti správních orgánů je třeba také zmínit i závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 43/2009-52 ze dne 13. 8. 2009. Se zřetelem na svou judikaturu Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku konstatuje, že „…ze zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip zásadní vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila. Tento princip lze považovat za jeden z vůdčích ústavních principů, jež musí veřejná správa ve své činnosti respektovat, který našel ostatně své legislativní vyjádření i v ustanovení § 2 odst. 4 in fine správního řádu. Zároveň je ale nutno vzít v úvahu, že ne každé rozdílné posuzování obdobných situací musí být nutně libovůlí a neodůvodněně nerovným zacházením. Odchýlit se od určité správní praxe, jež se případně vytvořila, totiž správní orgán může, avšak zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká. Účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem. To znamená, že účastník řízení se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou praxi, i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem, ale se může domáhat pouze, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán.“ Odůvodnění citovaného rozsudku poté Nejvyšší správní soud shrnul právní větou, podle níž „Pokud správní orgán na základě racionálních a přezkoumatelných důvodů dojde k závěru, že jeho dosavadní praxe v některém ohledu neodpovídala (či neodpovídá zcela) odborným hlediskům, je oprávněn tuto praxi do budoucna změnit; tato změna se ovšem musí týkat všech případů, jež mají shodnou či obdobnou povahu“.

Jak postupujete v případě, že majitel domu v památkové zóně něco porušil?

Předně je nutné konstatovat, že § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči explicitně stanoví, že „Vlastník (správce, uživatel) nemovitost, která není kulturní památkou, ale je… v památkové zóně…, je povinen k zamýšlené stavbě, prodejnímu stánku, konstrukci a zařízení pro slavnostní výzdobu a osvětlení budov, jejichž umístění nepřesáhne 30 po sobě jdoucích dnů, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností…“. Jinými slovy, postih za protiprávní jednání na úseku státní památkové péče se odvíjí toliko od porušení zákonem stanovené povinnosti, která se nadto dotýká jednoznačně vymezeného okruhu prací. Jedině v takovém případě může dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku právnické, podnikající fyzické nebo pouze fyzické osoby podle § 35 a § 39 zákona o státní památkové péči. Protiprávní jednání je poté možné postihnout jako přestupek, a to podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.

Hledáte také vy kompromisní řešení nebo se striktně opíráte o památkový zákon?

Nelze v této souvislosti neuvést, že podle otevřené encyklopedie Wikipedie je „Kompromis… způsob rozhodování nebo řešení sporů.“ a že „Označuje takový výsledek, na který jsou schopny přistoupit všechny zúčastněné strany“. Nicméně „Kompromis neznamená optimální způsob řešení sporů, neboť ve skutečnosti znamená ústupek nebo nenaplnění očekávání žádné z vyjednávajících stran…“. Ve světle citovaného výkladu samotného termínu „kompromis“ nemám nejmenších pochyb, že pracovníci státní památkové péče se i s odkazem na veškeré shora popsané skutečnosti ve většině řešených případů snaží hledat a nacházet taková řešení, která reflektují vlastníky nemovitostí překládané záměry a zároveň naplňují deziderata vyplývající z výše častokrát vzpomínaných právních předpisů, mezinárodních smluv a metodik. Pochopitelně je třeba také dodat, že v několika co do počtu opravdu mimořádně výjimečných případech kýženého kompromisu dosáhnout nelze, neboť je to právě vlastník předmětné nemovitosti, který na něj z různých příčin nechce přistoupit.

Proč památkáři vyžadované postupy rekonstrukce objektů také finančně nepodporují?

Danou problematikou se poměrně jednoznačně zabývá § 16 odst. 1 a 2 zákona o státní památkové péče, který zejména stanoví, že příspěvek lze poskytnout pouze na zachování a obnovu kulturní památky, nikoliv však na nemovitost, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkové zóně. Za účelem naplnění citovaného ustanovení zákona o státní památkové péči Ministerstvo kultury vyhlašuje Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón, v rámci kterého poskytuje finanční prostředky také na obnovu nepamátkových objektů, a to v souladu s čl. 1 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy. Památkové zóny a památkové rezervace představují totiž významný prvek českého kulturního dědictví a z hlediska čl. 1 citované úmluvy se jedná o architektonické soubory coby prvky architektonického dědictví, přičemž podle čl. 6 odst. 1 této úmluvy je Česká republika povinna poskytovat finanční podporu na jejich údržbu a restaurování. Poskytnutí těchto finančních prostředků ovšem významným způsobem komplikují především ministerstvem stanovená pravidla, tedy, že „jde o záchranu významných památkových hodnot nebo obnovu významných architektonických nebo uměleckořemeslný prvků…“ a že „objekt je ve vlastnictví města“. Platná právní úprava tedy v současné době fakticky umožňuje udělení finanční podpory na nemovitost, která sice není kulturní památkou, ale je ve výlučném vlastnictví obce a splňuje další programem předepsané náležitosti. Nicméně jedním z možných a nepochybně efektivních nástrojů, kterým by alespoň částečně bylo možné kompenzovat náklady na obnovu nemovitostí v městské památkové zóně, je vyhlášení speciálního dotačního programu samotným městysem Načeradec, který se touto otázkou jistě už několikrát v minulosti i současnosti zabýval. Zároveň je nutné vzít v potaz, že se nejedná o nijak neobvyklý počin, neboť v rámci řady měst a jejich památkových zón se tento model osvědčil.