„Cílem této soutěže je do budoucna pozvednout informační standard a informační servis pro pacienty v ordinacích, nikoliv hodnocení odbornosti lékařů nebo profesní znalosti sester. Takové kompetence má pacient málokdy, a málokdy umí něco takového objektivně posoudit," vysvětlili organizátoři akce, která měla dvě kola.

Zatímco v prvním kole nominovali pacienti ordinace na základě konkrétního dotazníku, kdy bylo možné do klání zařadit pouze ty, jenž používají určitý informační standard, druhé kolo bylo založeno na hlasování nominovaných ordinací a rozsáhlém a podrobně řazeném seznamu. Součástí projektu byla i soutěž pro pacienty.

Soutěž Ordinace roku probíhala od 1. dubna loňského roku do 15. března letošního roku, kdy byly vyhlášeny výsledky. Výherci získali mimo jiné voucher na nákup přístrojů, poukaz na provedení externího hodnocení kvality QSK a další hodnotné ceny, které zdokonalí provoz dané ordinace.
Nyní vám Benešovský deník přináší s vítězkou soutěžního klání, dětskou a dorostovou lékařkou Helenou Potančokovou rozhovor.

Paní doktorko, jak jste se do soutěže Ordinace roku vlastně dostala?
Abych vám řekla pravdu, ani pořádně nevím. Jednoho dne jsem se dozvěděla, že jsem do soutěže nominována, a předpokládám, že to bylo díky rodičům mých dětských pacientů.

Jak jste na to reagovala?
Přijala jsem to jako informaci, kterou jsem ale nijak neřešila. Po čase jsem ovšem dostala zprávu, že jsem vyhrála celorepublikové kolo v kategorii praktický lékař pro děti a dorost.

Co pro vás toto ocenění znamená?
Určitě mi to udělalo ohromnou radost, na druhou stanu se jím nijak nepyšním. Já jsem od přírody skromnější člověk. Takže když něčeho dosáhnu, koukám, kam můžu jít dál. V každém případě z toho pro mne plyne velký závazek, ty své pacienty nezklamat.

Víte v čem soutěž spočívá?
Vím, že tam byl nějaký dotazník, kde byly otázky na technické vybavení ordinace, její prostředí, a samozřejmě i otázky na přístup lékaře k pacientům.

Jak dlouho se pediatrii věnujete?
U mne je to trochu složitější. Po skončení lékařské fakulty, tehdy ještě pediatrické, teď už je to druhá, jsem nastoupila do benešovské nemocnice na dětské oddělení, a poté, než jsem odešla na mateřskou dovolenou jsem chvíli pracovala na Vlašimsku. Když jsem se po mateřské chtěla vrátit zpátky do práce, neměli pro mne místo, takže mi nabídli, tehdy ještě ve vlašimské nemocnici post na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, kdy jsem jezdila se záchrankou. Jenomže ve chvíli, kdy začal syn chodit do školy, jsem se dostala do situace, čemu dát přednost. Časově náročnému povolání, čtyřiadvacítky, každý třetí víkend služby, nebo malým dětem? Vrátila jsem se tedy k pediatrii a v roce 2014 jsme oslavili dvacet let existence naší ordinace.

Vystudovala jste pediatrickou fakultu. Věděla jste od samého začátku, že chcete být dětskou lékařkou?
Já jsem úplně původně vystudovaná dětská zdravotní sestra, a tehdy mi třídní učitel nabídl, zda bych nechtěla jít na vysokou školu a stát se dětskou lékařkou. Přiznám se, že mě to do té doby vůbec nenapadlo. Začala jsem o tom více přemýšlet, a pak si řekla, že to zkusím. Doučila jsem se fyziku, chemii, abych zvládla přijímací zkoušky, … Ale musím říct, že práce na ARO a na záchrance byla také perfektní. Hlavně na té záchrance, kde se musíte rozhodovat okamžitě. Tam nemůžete bádat, co by bylo v danou situaci asi nejlepší, ale jednat.

Máte pediatrickou fakultu. Když jste šla na ARO a k záchrance, musela jste si udělat nějakou „rekvalifikaci"?
Já mám jednu atestaci z pediatrie a jednu z anesteziologie a resuscitace. Takže tam nebyl problém.

Litovala jste někdy toho, že jste odešla od záchranky?
Tehdy jsem se musela rozhodnout. Buď anebo. Takže já věděla, proč to dělám. Samozřejmě, když jsem odcházela a zrovna houkala sanitka, šel mi mráz po zádech. Ostatně to se mi stává i dnes, a trochu mě zamrzí, že v ní, coby lékař nesedím já. Ale tehdy jsem musela udělat, to co bylo v ten okamžik správné. Dát přednost svým dětem.

Z ocenění, které jste získala je vidět, že jste se rozhodla správně po všech stránkách.
Snad ano.

Zmínila jste, že máte syna a dceru. Jdou ve vašich lékařských šlépějích?
Ani jeden. Oba vystudovali Vysokou školu ekonomickou v Praze. I když syn se zabývá zdravotnictví alespoň přes IT stránku. Jemu vděčím za řízení, rozvoj, a správu IT včetně webových stránek ordinace. Jelikož starost o IT v ordinaci a vše s tím související může být pro některé lékaře náročná, rozjel syn s kolegy projekt, pomocí kterého nabízí lékařům pomoc se servisem IT v jejich ordinacích.

Určitě vám neuniklo, že byla zhruba před půl rokem celkem napjatá situace kolem dětského oddělení benešovské nemocnice, když pro něj nemohli sehnat primáře. V čem podle vás tkví nedostatek dětských lékařů?
Podle mého názoru je základní problém v tom, že zrušili pediatrickou fakultu a „čerství" lékaři se pak dětského lékařství trochu bojí. V nemocnici Motol byla dětská část, kde byla lékařská fakulta pediatrická. A my tam tři roky měli dětskou chirurgii, dětské kožní, dětskou internu,… Prostě zaměření na děti. Teď z dětské fakulty udělali druhou, a ta je všeobecná. Nevím přesně jak tam ta výuka probíhá, ale myslím si, že je, co se týká dětí velice omezená.
Další problém je finanční ohodnocení, a potom „odliv mozků". I když nepochybuji o tom, že teď mají mladí lidé složitější uplatnění. Bez praxe o ně nikdo moc nestojí. Ale kde ji získat, když je bez ní nikdo nechce zaměstnat?

Nedostatek lékařů a sester řeší nemocnice tím, že nabírají cizince, kteří ani pořádně neumí česky. Co si o tom myslíte?
Umět perfektně jazyk, je základ. Ono je někdy těžké dostat z rodičů dětského pacienta co mu pořádně je, natož když máte jazykovou bariéru. Oni jsou ve stresu, bojí se o své dítě, něco si přečtou na internetu, a do toho lékař, který neumí pořádně česky. To nevím, jak bych léčila. Co kdybych špatně pochopila, co je trápí a tím pádech bych naordinovala nesprávnou léčbu?

Máte nějaký recept, jak zbavit dítě strachu z paní doktorky?
To je nesmírně těžké, a u každého dítěte je to jiné. Většinou jdou k lékaři na očkování, které je nepříjemné, nebo když je něco bolí, není jim dobře. Vždycky jim tedy z jejich hlediska ubližujete. Takže proč by vás měly mít rády? Proto tady máme nejrůznější hračky, nebo něco, čím odpoutáváme jejich pozornost. A já mám sestřičku Marušku, která nevím, jak to dělá, ale ty děti dokáže natolik zaujmout, že já je v klidu vyšetřím, ošetřím,… V každém případě musíte mít s dětskými pacienty trpělivost a nespěchat na ně.

Kde všude působíte?
Ve Vlašimi, potom mám ordinaci ještě v Divišově, Louňovicích pod Blaníkem a Načeradci. Ale tam samozřejmě nejsme každý den.