Sedmnáctiletý kluk, černá Jawa 350, zatáčka ve tvaru S, švestka, náraz a děsivé zjištění: „Já vůbec necítím nohy!“

Tak by se dal v kostce popsat příběh Miroslava Rötha z Krhanic. Před sedmadvaceti lety skončil na vozíku.

Ale ne na dlouho. Lékaři, ale především Mirkova neskutečná touha žít normální život, ho opět postavili na nohy.

„Řekl jsem si, že z Kladrub, kde jsem strávil půl roku, odejdu o berlích nebo vůbec,“ uvedl Mirek, který šel ještě dál. Nejenže invalidní vozík nechal v ústavu, ale v roce 2004 začal jezdit závodně na čtyřkolkách v kategorii vozíčkářů a od letoška startuje mezi zdravými jezdci.

„Je to asi šest let, co jsem s kamarádem Honzou Bažantem začal jezdit kategorii TRV, což jsou traktor – vozíčkář neboli užitkováčtyřkolka. Tam jezdili všichni tělesně postižení, kteří k sobě měli zdravé asistenty s nimiž se v pětihodinových závodech mohli střídat. Já jsem jel právě s Honzou,“ vysvětlil Mirek, který soutěžil například s Janem Kašparem z divadla Járy Cimrmana.

Celé čtyři roky, co spolu oba kluci jezdili, byli takřka neporazitelní. „Jakmile jsme se trochu rozjezdili, dá se říct, že jsme pokaždé vyhráli,“ řekl
s úsměvem na rtech prošedivělý čtyřiačtyřicátník, za jehož zády byl vidět důkaz.

Řada nejrůznějších trofejí. Poháry a drobné věcné ceny jsou to jediné, co vítězové na závodech čtyřkolek dostávají. Žádné peníze či jiné drahé odměny.

„Ale on i ten pohárek zahřeje,“ řekl skromně Mirek, který považuje čtyřkolky za super adrenalin. Navíc mu jízda na nich nahrazuje rehabilitaci.

„Je to paradox, ale nohy, které jinak necítím mě po závodech bolí. Kolikrát se nemůžu dotknout ani stehen,“ přiznal otec dvou dcer.

Přičítá to namáhání svalů. Zatímco zdraví závodníci se mohou při jízdě po velkých hrbolech na motorce postavit, Mirek takovou možnost nemá. Přesto se snaží tělu odlehčit a možná právě to je důvod, že se mu do nohou vrací cit.

Zatímco Honza Bažant nepřestal závodit, Mirek si dal v roce 2008 dvouletou pauzu. Donutil ho k tomu nedostatek volného času a i peníze. Navíc v roce 2010 jezdil kategorii UTV, což jsou buginy. Ty ostatně stále, podle času jezdí.

Ke čtyřkolkám ho vrátilo zaměstnání

Do sedla ho ale opět vrátilo, když nastoupil jako manažer a vedoucí prodeje ve firmě, která je výhradním dovozcem užitkových čtyřkolek.

„Loni jsem se z osmi závodů svezl asi dvakrát na firemní čtyřkolce Emu, což bylo sice dobré, že mě to nic nestálo, ale nebylo to pravé ořechové,“ přiznal motorkář.

Boleli ho z ní záda a protože opět nasál vůni benzínu a závodní atmosféry, pořídil si svou vlastní. Sice ne sportovní na kterou je potřeba mít zdravé nohy, ale užitkovou. Ovšem s lepším podvozkem a kvalitnějším pérováním.

Dřív si vozil francouzské hole sebou. Dnes je nechává na startu a vrací se k nim až po dojetí v cíli.

„Už se mi několikrát stalo, že jsem se svým Polarisem upadl. Ale vždycky tam byli nějací zdraví kluci, kteří mi jej pomohli zvednout, já se na něj vyškrábal a pelášil dál,“ vysvětlil svalnatý kluk důvod, proč své náhradní nohy už nepoutá při závodění ke čtyřkolce.

I s berlemi předjíždí zdravé kluky

Od letošního roku jezdí Offroadmaraton v kategorii zdravých závodníků, kterým se snaží vyrovnat. A zatím mu to vychází. Po druhém závodě je celkově na čtvrtém místě.

„Já kvůli svému tělesnému handicapu potřebuji mít trochu větší volnost pohybu. Takže nejezdím v chráničích a podobně, ale jen s páteřním pásem, helmou, brýlemi a rukavicemi. A to jedeme třeba sto třiceti kilometrovou rychlostí,“ uvedl Mirek, který ihned zaklepal, že neměl žádné vážnější zranění.
Seriál Offroadmaraton se jezdí od března do listopadu a je to celkem osm závodů.

„Na start ve všech kategoriích se postaví kolem sto čtyřiceti čtyřkolek. A v každé kategorii jich je zhruba dvanáct,“ vysvětlil na závěr Miroslav Röth, který by chtěl být na konci závodního seriálu na celkovém druhém, maximálně třetím místě.

Se svým dlouholetým kamarádem Honzou Bažantem mají ještě jeden sen. V letošním roce by se chtěli vyrazit na závody čtyřkolek do Itálie a Německa.