Řeč je o nadějné začínající spisovatelce, ale i textařce Renátě Kazdové Procházkové z Čechticka.

Rock na vsi je vaše první knížka?
Vydaná ano. Ale co se týká tvorby jako takové, tak už dříve jsem psala různé povídky, psala jsem pro děti, což vycházelo na CD nebo jako audio knihy,… Ale ve vázané podobě je tato kniha moje prvotina.

O čem Rock na vsi je?
Jak už napovídá sám název, je to o muzice. O bigbítu na vsi, o kapelách, které jezdí po vsích a hrají na zábavách. Já jsem se kolem rocku, bigbítu pohybovala už od svých patnácti let, kdy jsem i aktivně zpívala a prošla mnoha kapelami. Takže jsem nasávala tu atmosféru, ty neskutečné příběhy, které se myslím odehrávají v každé kapele. A měla jsem za to, že konkrétně český bigbít je takový fenomén. Je to skutečně něco ojedinělého, protože těch kapel, jenom tady na Benešovsku, je neuvěřitelně mnoho. Já si doma vedu takovou statistiku kolik muzikantů prošlo různými formacemi a jednou bych o tom chtěla vydat publikaci.

Kdy jste knihu Rock na vsi začala psát?
Musím se přiznat, že je tak trochu šuplíková záležitost. Ne, že bych ji snad nechtěla psát. Ale mezitím se udály jiné věci, něco do toho vlezlo, takže jsem se k ní vracela, postupně do ní něco doplňovala. Řekněme, že její napsání trvalo dva roky. No a potom jsem čekala na někoho, kdo bude ochotný mi ji vydat. A tady nastávají ty problémy.

Říkala jste, že jste knihu nakonec vydala na své náklady.
Takhle. V podstatě můj syn Michal si kvůli mně založil nakladatelství a tím jsme získali ISBN. A poté se našli i manželé Petr a Ilona Schwarzovi, kterým se rukopis natolik líbil, že řekli, že se musí dostat mezi lidi, a vydání knihy zasponzorovali. I proto, že Petr je také bývalý muzikant. Ovšem naivně jsem si myslela, že to nejtěžší mám za sebou. Sehnat peníze na vydání a poté vydavatele. Nebyla to pravda.

Co je ještě horšího?
Nejhorší je to poté. Najednou máte v ruce knížku, ohromná euforie, cítíte tu její vůni, ale co s ní? Oslovujete různé distribuční firmy, které vám na rovinu řeknou, že si ale vezmou 
pětasedmdesát procent z prodeje, tedy pokud vůbec jsou ochotné si ji od vás vzít…
To byl důvod, kvůli kterému jste se rozhodla že knihy budu rozdávat lidem jen tak zdarma na ulici?
Nemám peníze na reklamu, takže něco málo šlo přes internet, ozývaly se nám knihovny, které o mou knihu projevily zájem, což mě velice mile překvapilo, a velké množství knížek se podařilo prodat přímo na křtu. Ten byl loni na jaře a konal se v Čeňovicích. Jak už jsem říkala, knížka je o bigbítu na vsi, takže jsem nechtěla dělat křest někde ve vinárně ve městě, ale v co možná nejbližším prostředí té knize. 

No ale jak je to s tím rozdáváním kolemjdoucím?

Najednou se mi v hlavě zrodil nápad, protože lidé, kteří si to přečetli, tak zamnou chodí, patnáctiletí, stejně tak jako pětasedmdesátileté babičky a říkají: „Jo, takhle to fakt je. To je ze života." A já se rozhodla, že budu dělat lidem radost. Když někam půjdu nebo pojedu, vezmu si sebou pár knížek, a člověk, který mě něčím zaujme, ať už čímkoliv dostane knížku a já si budu sepisovat jejich reakce. A z toho vznikne třeba další kniha. Moc se na to těším. K padesátinám bych si chtěla nadělit další knížku.

Ta bude o reakcích oněch obdarovaných lidí?
To ne. Bude to série povídek na téma život. A protože mám ráda veselo, tak nepůjde o nic chmurného, ale bude to plné vtipných situací a nadsázek.

V jakém nákladu Rock na vsi vyšel?
Udělali jsme malý náklad. Pouze 500 kusů s tím, že dotisknou další kusy jde vždycky.

Zmínila jste, že jste napsala řadu povídek a pro děti nahrála CD a audio knihy.
Ty povídky jsem posílala do různých časopisů, a co se týká dětí, tak ve spolupráci s Petrem Čejkou z Čejka bandu jsem vydala CD Kačenka jde do školky, a dvojku Kačenka jde do školy. S Petrem jsem složila ještě pár dalších věcí pro Čejka band a právě vyšel nový singl této kapely s mým textem Je to tak. Poměrně hodně se teď právě o této písničce mluví. Dokonce chce Petr Čejka k této písničce natočit klip. Skládám ale i pro jiné kapely.

Co je vaše původní zaměstnání?
Zdravotní sestra. Ale nikdy jsem to nedělala, jelikož k tomu nemám vůbec vztah. Byla jsem k jejímu studiu donucena. Můj sen byla keramická škola. Ale tehdejší zřízení rozhodlo jinak.

Co děláte teď?
Jsem babička na plný úvazek, a píšu. A to mě naprosto naplňuje.

Prozradíte, jak jste se k psaní dostala?
Jakmile jsem se naučila psát, neustále jsem si něco čmárala. Vymýšlela jsem si básničky, povídky, a na druhém stupni základní školy jsme dostali sice nesmírně přísnou, ale úplně suprovou učitelku Jarmilu Mürwaldovou, která ve mě vzbudila lásku k literatuře všeho druhu. Kromě červené knihovny. A druhý paradox, když jsem se dostala na tu příšernou zdrávku, tak tam byl matikář Jan Ossendorf, mimochodem dvojník Louise de Funèse, a já která nenáviděla matematiku jsem ho milovala. Když totiž někdo zapomněl domácí úkol nebo nějakou pomůcku na vyučování, musel za trest napsat třeba novelu o tom, jak doma plakaly matematicko-fyzikální tabulky. Tím ve mě prohloubil lásku k psaní, a navíc jsem si tím vylepšovala známky z matematiky.

Vy jen píšete nebo i ráda čtete?
Já miluji vůni knížek. A to jak těch nových, tak těch z antikvariátu. Takže knížky nejen čtu, ale i sbírám, a občas je to u nás doma na rozvod. Knížky jsou totiž moje vášeň.

Co zrovna teď čtete?
Tento týden jsem si udělala dvě radosti. Od spisovatele Jana Krůty z Poříčí nad Sázavou jsem si objednala jeho novotinu Krůtí brko, kterou právě čtu, a druhá kniha se jmenuje Vřeteno osudu – tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena od Otomara Dvořáka.

Stále mi vrtá hlavou, že chcete svou knihu rozdávat lidem na potkání…
Knižní trh je přesycen a pro začínajícího autora je velmi těžké se prosadit. Rozhodla jsem se tedy, že Rock na vsi dostanu mezi lidi za každou cenu. Někomu udělám radost, a třeba se najde někdo, kdo moji knížku doporučí známému, kolegovi z práce,… I to je reklama. Že jsem blázen? Ano jsem.

Renáta Kazdová Procházková se narodila 5. ledna 1967 v Praze, kde žila do svých dvaceti let. Tam také absolvovala základní a poté i střední školu. Přestože byla jejím snem keramická škola, nedobrovolně, kvůli tehdejšímu režimu vystudovala střední zdravotnickou školu. Ve zdravotnictví ale nikdy nepracovala. „Vždy jsem tíhla k umělecké profesi. Ať už to byla muzika, psaní," přiznala začínající spisovatelka. Jako dvacetiletá se přestěhovala na sedmnáct let do Benešova, odkud vedly její kroky do Teplýšovic, v kterých vedla devět let kroniku obce. „To jsem milovala. Také jsme za ní tehdy vyhráli diplom v soutěži Vesnice roku," uvedla Renáta. Ta v současné době žije v malé vísce jen pár kilometrů za Čechticemi, a mezi její koníčky patří dobrá muzika a psaní.