Po čtrnáctihodinové cestě autobusem do severoitalského Turína se výprava sportovců ze sedlčanského Studia Dvojka ubytovala a ve středu jim začaly kvalifikační závody.

Ve čtvrtek pokračoval semifinálový program a v pátek čekalo sourozence mistrovské finále.

„V pátek jsme závodili hned ráno a čekali do večera na vyhlášení, protože závodili velcí,“ upřesnila jedenáctiletá Kristýna s tím, že soupeřili s italskými, holandskými a českými páry.

Titul vícemistrů Evropy je nesporný úspěch dětí z vesničky na Sedlčansku i jejich trenérky Marie Lesákové. Přesto měla porota k jejich výkonu na pódiu připomínky: „Usoudila, že nedopínáme špičky a kolena,“ připustila Kristýna s tím, že příští rok, na nějž si připraví novou sestavu i hudbu, budou určitě lepší.

Školačce se v italském městě nejvíce líbilo okolí sportovní haly s několika volně přístupnými sportovišti s vybavením pro posilování a parkem s fontánami.

Proč se aerobiku nevěnuje více dětí? „Je to o tréninku, které máme čtyři až pětkrát týdně. Nyní budeme mít prázdniny, ale už v srpnu jedeme do Mozolova na soustředění. Republikové závody nás čekají v listopadu,“ podotkla Kristýna.

V místě evropského setkání soutěžících v aerobiku v Turíně se kromě zmíněných států zúčastnili také soupeři z Německa, Švýcarska, Ruska a Austrálie, kam by sourozenci Pilíkovi a další sportovci mohli na podzim vyrazit reprezentovat Českou republiku na mistrovství světa. Ale zjevně nepoletí.

„Hodně klubů nejede. Možná žádný. Protože cesta stojí moc peněz,“ posmutněla Kristýnka, na níž doma za odměnu čekalo koťátko.

„Náklady na jednu osobu by byly asi padesát tisíc korun,“ upřesnila maminka Martina Pilíková, která v Turíně působila jako doprovod nejen vlastních dvojčat, ale i dalších dětských cvičenců ze Sedlčan.

Organizátoři mistrovství v Turíně byli přísní a pečlivě si hlídali, aby si někdo v hale nefotografoval nebo nenatáčel vystoupení soutěžících. Ani vlastních týmů.

„Jak viděli foťák nebo kameru: No! No! Tam, odkud by se dalo fotit, nepouštěli. V zákulisí nebo na chodbách to šlo klidně, ale jinak jen z boku nebo z dálky. Natáčení videa bylo zpoplatněné a fotografie vlastních dětí bych si musela koupit. Chodil tam kluk, který cvakal všechno a snímky hned stahoval do stroje, kde jsme si je mohli prohlédnout a vybrat. Jednu za tři eura! Prostě byznys,“ poznamenala Martina, kterou překvapilo i vyhlašování umístění při finále.

„Všechny závodníky nechali čekat za závěsem a vyvolávali je postupně. Takže ani ostatní soutěžící z české výpravy na pódiu a na stupních vítězů neviděli a nemohli jim tleskat. Jen vykukovali zpoza opony,“ popsala maminka „stříbrných“ sourozenců zážitky ze závěrečného ceremoniálu a přidala další zážitek:

„Trenéři měli zakázané stát po pódiem před závodníkem, aby nemohli napovídat. Museli stát bokem. Jedné holčině zastavili hudbu a diskvalifikovali jí. Její trenérka totiž nebyla na přípravné schůzce trenérů a nevěděla, že nesmí stát před ní.“

Dětem skončila soutěž vyhlášením výsledků před páteční půlnocí a v sobotu měly čas na prohlídku města, kde se uskutečnily zrovna jakési oslavy. „Italské víno jsem neochutnala, ale pizzu jsme si dali. Byla výborná, ale přesto mi připadá, že jí Češi umí lépe,“ dodala Martina Pilíková s tím, že si celá výprava užila „běžného“ italského provozu.

Hotel, kde byli ubytovaní, stál na kruhové křižovatce s pěti jízdními pruhy a italští řidiči jsou zvyklí každý svůj manévr, najetí, odbočení nebo přejetí z pruhu do pruhu ohlašovat razantním troubením.