„Většinu dní, týdnů i měsíců skutečně pouze rozdávám řidičům parkovací lístky a radím lidem, kde je porodnice, kudy se dostanou na rentgen nebo kam mají jít s bolestí ucha. Ale občas se stane, že jsem navíc i záchranář," začal své vyprávění Jiří Čábelka.

Zhruba před dvěma měsíci zkolaboval jen kousek od vrátnice Jiřího Čábelky starší muž. Šlo o diabetika, který upadl do glykemického šoku. Jiří ani na chvíli nezaváhal. Muže okamžitě uložil do stabilizované polohy a vzápětí zavolal na anesteziologicko-resuscitační oddělení.

„Pak si vzpomínám ještě na jeden případ, kdy jsem tady dával první pomoc muži, který měl srdeční příhodu. Šel a najednou byl na zemi. To bylo někdy už v půl sedmé ráno. Takže předpokládám, že šel na nějaké vyšetření," pokračoval muž v reflexní bundě.

Oba případy dopadly dobře. Možná i díky včasné pomoci Jiřího. On to ale tak nevidí. Pomoc bere jako naprostou samozřejmost. O zdravotním stavu člověka, který před jeho očima zkolaboval, se sice informuje. Ale že by si přičítal na jeho uzdravení nějaké zásluhy, to prý ne.

„Když se něco takového stane, člověk dělá věci automaticky a s chladnou hlavou. Ale když je po všem, uvědomí si, co se vlastně stalo a rozklepou se mu kolena," přiznává vrátný tělem i duší.

Jiří Čábelka se setkává i s méně krizovými situacemi. Například s rozbitým kolenem po ošklivém pádu z kola.

„Táta přišel s malým klukem, kterému tekla z kolena docela dost krev. Jenomže na chirurgii byla spousta lidí a on tam odmítl čekat. Vzal jsem tedy dezinfekci, obvaz a klučinovi ránu ošetřil. Za pár dní mi pak přišel jeho táta poděkovat. A to je ta nejlepší odměna," zakončil své vyprávění Jiří Čábelka.