„Tuhle pracovní pozici jsem přijala za podmínky, že mě nebude nikdo tlačit ke vstupu do partaje," vzpomíná žena prvního polistopadového starosty Benešova Mojmíra Chromého.

Aktivita na politické scéně v jiné, než Komunistické straně Československa, znamenala tehdy hodně potíží. Politicky aktivní Vlasta Chromá před rokem 1989 nebyla, přesto ji lidé z jejího okolí vnímali jako enfant terrible, tedy člověka jednajícího bez ohledu na tehdejší totalitní společenské zvyklosti.

„Mohla jsem si dovolit říkat věci, které se moc nenosily," tvrdí Chromá. „Ale samozřejmě to bylo podmíněno tím, že mí dva přímí nadřízení, tedy ředitel a jeho náměstek, byli velice inteligentní a dalo se s nimi, byť mezi čtyřma očima, hovořit velice otevřeně," vysvětlila Vlasta Chromá a připomněla i dny následující po 17. listopadu.

„Ředitel hned v pondělí dvacátého listopadu s každým z nás mluvil a upozornil nás na to, že se chystají velké demonstrace a v podstatě nám přikázal, že na ně nikdo nepůjde," uvedla Vlasta Chromá.

Jak čas plynul, přišel pátek 24. listopadu a stejný ředitel pak důrazně a překvapivě svým podřízeným oznámil, že se na pondělní generální stávku vypraví z benešovského ředitelství všichni.

V tu dobu už celé Československo vědělo o tom, co se stalo na pražské Národní třídě. I Vlasta Chromá se stejně založenými lidmi začala vyvíjet aktivitu, která se v prvních dnech omezila na předávání zpráv dalším lidem a zapalování svíček a to především kvůli údajně ubitému studentovi. V dalších dnech pak šířila písemnosti, které získávala OF i od nově vzniklé Křesťansko-demokratické strany.

„Letáky vznikaly v zahraničí a alespoň jejich rozšiřováním jsem se snažila dělat proti bolševismu maximum," soudí Vlasta Chromá.

Jenže počínání lidí, kteří měli stejný cíl, svrhnout nenáviděnou vládu jedné strany, nemělo zpočátku jednotné pokračování. Podle Chromé se stále více události v Benešově posouvaly do takzvaného strejcovského stylu. Při něm různí lidé přednášeli různé názory, nebo při sroceních na ulici hovořili bez zesilovací techniky a oslovovali jen nejblíže stojící.

Poté se přiblížila generální stávka a v Benešově vznikal přípravný výbor Občanského fóra.

„Měli jsme se sejít v restauraci Na Knížecí, ale dorazila jsem tam jen já a mladý inženýr Mertl," uvedla Chromá.
Právě proto změnili oba účastnici místo a přesunuli se do salonku restaurace Na Poště, kde jim vyšel vstříc poskytnutím telefonů vedoucí František Paluš.

„Napsala jsem tam prvotní prohlášení benešovského Občanského fóra a v pátek 24. listopadu jsem ho přečetla shromážděným," připomněla Vlasta Chromá s tím, že text byl zaměřený proti cenzuře, nesvobodě i jako kritika vedoucí úlohy KSČ. 

S pouze drobně upraveným, umírněnějším prohlášením, pak žena vystoupila také v pondělí 27. listopadu generální stávce na centrálním benešovském náměstí.

„Jenže v tu dobu už za mnou postávali komunisti se svým projevem," sdělila pamětnice. „Nevím, jak k tomu došlo, možná jim to řekl někdo z našich řad a přizval je dokonce na demonstraci. Možná dokonce měli estébáci v salonku odposlech a znali obsah našeho prohlášení. Proto dokázali při svém projevu reagovat na naše prohlášení z 24. listopadu," domnívá se Vlasta Chromá.

Ženu po generální stávce doslova zvedl ze židle článek benešovského novináře v deníku Svoboda, který informoval, že se manifestace zúčastnilo jen několik stovek lidí. Přitom se na podpisových arších pod prohlášením Občanského fóra ocitlo na patnáct stovek autogramů!

„Ne každý se ale podepsal, proto odhaduji, že na náměstí bylo určitě více než dva tisíce lidí," je přesvědčena Chromá.

V tu dobu se aktivně angažoval také Roman Fišer a 27. listopadu i student práv Jan Camrda. Jeho otec vystupoval jako moderátor OF. Tomáš Podhola s Markem Jantačem událost zase dokumentovali fotograficky i filmově a Karel Rýdl poskytl svůj obchod na náměstí pro potřeby uskladnění tiskovin.

Manžel Vlasty Chromé, Mojmír, se stal prvním polistopadovým starostou Benešova. Bohužel zemřel předčasně 3. ledna 2005, ale jeho žena má na jeho vstup do politiky stále svěží vzpomínky.

„Přišel k tomu jako slepý k houslím," nebojí se paní Vlasta popsat zrod politické kariéry svého muže. „Účastnil se se mnou vystoupení, kde jsem četla různá prohlášení, ale aktivně se nezapojoval," tvrdí Vlasta Chromá.

Zlom ale nastal na začátku prosince, po událostech v Rumunsku, kdy se přidal také on se svým prohlášením k obyvatelům Benešova.

Po likvidaci Ceaușesca a jeho ženy se i Mojmír Chromý rozhodl k radikálnímu kroku s přesvědčením, že tak daleko to u nás dojít nesmí.

„Když si pak někteří lidé z Občanského fóra umanuli, že by starostu Benešova měl dělat komunista Kalina, nevydržel to a při setkání Na Chmelnici, kterého se zúčastnili i pánové Camrda, Smutný, Smolek, Fišer, Dostál a také politický vězeň Josef Doubrava prohlásil, že se o místo starosty bude ucházet. Před tím se už domluvil s Tomášem Podholou i Romanem Fišerem a hlavně s Ladislavem Žabou, který odmítl dělat starostu a vzal by pouze post místostarosty," připomíná Vlasta Chromá historii starou čtvrt století. „Tohle složení vedení města pak zvolení delegáti odhlasovali na plenárním zasedání v tehdejším kulturním domě v Tyršově ulici."

Do Benešova jezdily na konci roku 1989 také osobnosti, které diskutovaly s veřejností a vysvětlovaly nejasnosti.

„Byl to například spisovatel Jiří Stránský se studenty, ale také Miloš Zeman, který byl tehdy ještě při smyslech. Pamatuji, že jedna z jeho tehdejších řečnických otázek směřovala i k českým bankovkám. Zeman se tehdy ptal, která že země by si dala, jako v případě Československa a portrétu Gottwalda, podobiznu masového vraha na bankovku," dodala Vlasta Chromá a popsala ještě jeden svůj dojem z tehdejší atmosféry v Benešově.

Řada lidí se zúčastnila generální stávky a podle Chromé téměř všichni byli z přicházejících změn nadšeni.

„Jenže my Češi máme bohužel takovou povahu, že chceme, aby nám někdo něco připravil, aby nám něco dal a přichystal nějaké podmínky. Tahle očekávání se ale nenaplnila a ani nemohla, protože každý by se měl naučit starat sám o sebe a společenské nedostatky měl umět kritizovat i když půjde se svou kůží na trh," míní Vlasta Chromá, ale s odstupem času se domnívá, že si nemůžeme stěžovat na životní úroveň ani na nedostatek svobody. „Jediné, na co si můžeme a musíme stěžovat, je nedostatek morálky," je přesvědčena.

Zásadní chyba pak podle Chromé přišla při velké privatizaci a vzniku fondů. Tam podle ní selhávala morálka a to především z hospodářko-partajně-šmelinářských elit, které leckdy plynule z umírajícího režimu přešly do vlivných politicko – ekonomických pozic nové, demokratické společnosti. I z toho se můžeme vysekat, ale pouze politikou evropského a angloamerického stylu, nikoliv příklonem k východním totalitám.