„Kromě toho je pro návštěvníky připravena prohlídka sklepení z 11. století s dobovou mučírnou a část zámečku s výkladem o jeho starobylé historii. To vše v doprovodu průvodce," poznamenal Martin Hanuš, majitel muzea a dlouholetý filmový kaskadér, dublér a koordinátor historických filmů.

To byl vlastně i důvod, proč si společně se svým otcem pořídili na rozhraní obcí Čerčany a Pyšely vysokolhotský zámeček, kde nyní provozují muzeum.

„Muzeum jsme otevřeli až nedávno, protože lidi zajímalo, co se to tady vlastně děje. Tak jsme si řekli, že naše sbírky zpřístupníme veřejnosti. Ale původně jsme se sem uchýlili se svým inventářem, který půjčujeme filmařům, a také zde připravuje herce na jejich role," vysvětlil Martin Hanuš.

Ve Vysoké Lhotě se tak herci, a nejen ti čeští učí jezdit na koních, řídit kočáry nebo koňské povozy a vše s tím spojené.

„Teď už je to v pohodě. Sice je tady ještě hromada práce, než dáme zámeček dohromady uteče ještě hodně, hodně vody, ale nejhorší bylo to tady vůbec jenom vyčistit. V jednom rohu dvora byl jakýsi ohromný keř. Když jsme ho chtěli vykácet, zjistili jsme, že je v něm zarostlá stará, rezavá nákladní Tatra. A takových skvostů tady bylo daleko víc," zavzpomínal na dobu před téměř dvaceti lety filmový kaskadér a dublér, jehož ruce nenechají nikoho ani na okamžik na pochybách, že umí za práci pořádně vzít.

Čím vším se vaše firma zabývá?
Vším, co se u filmu dělá s koňmi. V osmdesátých letech ji, tehdy pod hlavičkou tělovýchovné jednoty založil můj otec. Ale to, co tady teď vidíte, je výsledek mnoha let. Ze začátku jsme měli jen pár koní, od filmového studia Barrandov jsme si vzali nějaké kočáry, které byly v hodně neutěšeném stavu, takže jsme je museli nejprve dát do provozuschopného stavu. No a takhle se to stále nabalovalo, něco jsme koupili, něco vyrobili až do stávající podoby.

Kolik kusů čítá vaše současná sbírka?
Zhruba tři sta vozových jednotek, kočárů, kár, povozů, zemědělských strojů, prostě všeho, co se tahá za koňmi, a na pět set sedel. Uzdeček, deček, postrojů, a tak dále, a tak dále pak nepočítaně. No a osm koní, které máme speciálně cvičené, aby se nebáli projít ohněm, nevadili jim výbuchy z děl, na povel si dokázali lehnout, …

Kde to máte všechno uložené?
Sedlový materiál tady v klimatizované sedlovně, kočáry pak různě. Takové ty, co lidé znají z filmu Bathory, Princezna ze mlejna nebo třeba Tři mušketýři pro BBC televizi máme tady, něco pak na Barrandově nebo v pronajatých halách.

Tím jste mi vlastně odpověděl na mou další otázku, kde všude mohli televizní a filmoví diváci vaše kočáry nebo sedla vidět.
Ještě bych zmínil kočár z filmu Kletba bratří Grimmů nebo bryčku, kterou řídil slavný herec Sean Connery. A co se týká sedel, tak asi nejznámější je to z pohádky Tři oříšky pro Popelku.

Od kterého roku ve Vysoké Lhotě fungujete?
V roce 1998 jsme se přišli a o rok později jsme to od zemědělského družstva Poříčí nad Sázavou koupili.
Posledním majitelem nemovitosti byl ale František Ferdinad d'Este, kterému do doby než došlo ke znárodňování majetku, sloužila Vysoká Lhota jako lovecký zámeček. Ale historie zámku sahá mnohem, mnohem dál. Až do 11. století, kdy tady byla tvrz a pomalu se vyvíjela až do dnešní podoby.
Než jsme sem přišli, byli jsme na Trojském ostrově, kde byl otec v TJ Žižka Praha správcem areálu a vlastně tam tuto firmu vybudoval. Poté jsme byli v Komořanech za tamním zámečkem, kde byl velký statek. Tam jsme dělali i hiporehabilitaci pro tělesně postižené děti. Ale po sametové revoluci jsme o prostory přišli, takže jsme od píky začínali znovu tady ve Vysoké Lhotě.

Ukazoval jste mi dřevec z filmu Příběh rytíře, kde s ním jezdil onen záporný hrdina. Kolik váží?
Ten je lehký. On není vyrobený ze dřeva, ale z balsy (měkké, velmi lehké dřevo z jihoamerického stromu používané zejména na stavbu leteckých modelů. Pozn. redakce). Stejně tak je na tom třeba i rytířské brnění a zbroj. Ani to není, jak by člověk předpokládal z plechu, ale plastu nebo gumy.

Jestli tomu dobře rozumím, vaše kočáry, sedla a koně nehrají pouze v českých filmech, ale i v zahraničních.
Ano. Dá se říct, že jezdí po celém světě.

Zmínil jste, že ve své sbírce nemáte pouze historické povozy, ale i z rané současnosti.
Je to tak. Třeba kočár pro film Bathory jsme vyráběli přímo na míru podle představ architekta.
Víte. Současný film má daleko přísnější požadavky na bezpečnost. Ty kočáry jezdí rychle, ve špatném terénu, takže musí mít skryté kotoučové brzdy, …

Takže takový kočár má jen jedno využití?
To zdaleka ne. Buď ve stejné podobě hraje poté i v jiných filmech nebo se lehce přestaví a používá se dál. Na to, aby byl hrál jen v jednom filmu je moc drahý.

Ještě jsme nezmínili, jak jste se k takovémuto povolání dostal.
To je dědictví po mém otci. On už pracoval s režisérem Otakarem Vávrou na trilogii Jan Žižka, Jan Hus a Proti všem. Ale v té době se koně najímali z jezdeckých oddílů. Až v osmdesátých letech přišel táta s myšlenkou připravovat pro tyto účely speciální koně. Zvířata přímo pro film. A já mezi koňmi vyrůstal, takže to bylo logické vyústění. Vyučil jsem se sedlářem a po čase začal pracovat s tátou. Tomu je třiasedmdesát, takže ten už je sice v důchodu, ale pořád je činný. Ale oficiálně jsem to žezlo převzal já a po mě se na to už připravuje moje dcera.

Kromě kočárů a sedel, co u vás mohou ještě návštěvníci vidět?
Jak už jsem zmiňoval, je tu sklepení z 11. století, z dob, kdy tady byla tvrz a to sloužilo v dobách zlých pro místní lidi jako úkryt, a v zámečku pak renesanční místnost, kde je dochovaná černá kuchyně včetně pece z 16. století.

Podzemí hrálo také v nějakém filmu?
V pohádce Nejkrásnější hádanka.
Ale pod zámkem je druhé sklepení, odkud vedla úniková chodba asi pět set metrů nahoru do lesů, kam mohli lidé utéct před nebezpečím.
Co se tady traduje, že tuto chodbu využívala manželka lhoteckého pána jako tajnou cestu za myslivcem. On na to ovšem přišel a za trest ji tam nechal zazdít. Od té doby tady jeho paní straší.
Zajímavostí je, že když jsme se sem nastěhovali, tak tady v noci opravdu vrzaly dveře a byly slyšet kroky. A byli tady odborníci z pražské Univerzity Karlovy, a ti, aniž by cokoliv o té pověsti věděli, našli za domem místo, kde kdysi stála původně věž, v níž je záporná energie. Že tam je prý uvězněná něčí duše, kdo je na svět hodně naštvaný. A to je přesně to místo, kde by ta žena měla být zazděná. Pak našli ještě jednu duši, zdejší kuchařky, ale ta je tady prý spokojená, a ta s námi sedává na kraji lavičky. A že s námi tady je prý poznáme podle toho, že na to místo, kde sedává, si nikdy nesedne pes.

Vaše muzeum je zvláštní ale ještě jednou věcí, a to?
Že si tady mohou návštěvníci na všechny exponáty sáhnout, smějí si cokoliv vyfotit.