Jaký Max Sperling je, pozná každý hned při prvním setkání s ním. Možná až příliš pevný stisk ruky nenechá nikoho na pochybách, že tenhle muž má stále velkou sílu.

Chtělo by se skoro říci, že až takovou, jako jeho skorojmenovec, Max Schmeling, slavný boxer, který mimo to proslul i svou zásadovostí, kterou se vyznačuje i pan Sperling.

„Můj otec byl důstojníkem a vedl mě ke kázni. Byl jsem jako dítě také skautem a právě v něm se mi tahle domácí výchova, ale i v životě dalším, náramně hodila," prozradil základy svých postojů Maxmilián Sperling.

Pevné postoje, zdraví a fyzická síla a také odolnost, a to i ta psychická, se mu hodily také v jeho zaměstnání profesionálního hasiče.
„Od svého šéfa jsem se tam naučil zase to, že mám pracovat s radostí a každou práci odevzdávat jako umělecké dílo," prozradil filozofii, jíž se dodnes řídí.

Další vlastnosti, dovednosti a názory získal po roce 1945 při studiu ve Vojenské akademii v Hranicích. Jenže pak přišla padesátá léta a s nimi nucený odchod do civilu a cesta k hasičům. A také do benešovské autoškoly. Právě tam všechny získané i vrozené vlastnosti předával svým žákům.

Ale Maxmilián Sperling nepředávat po svém benešovském pobytu v roce 1955 své zkušenosti jen adeptům na řidičské oprávnění. Muž později také učil ve střední škole.

Ale ještě před tím vystudoval strojírenskou ekonomii na ČVUT v Praze.

„Díky škole jsem se naučil šetřit čas a s ním i náklady," připomněl inženýr Sperling. „Právě na vysoké škole jsem pochopil, že minuta je opravdu hodně dlouhá doba a dá se během ní stihnout spousta věcí," vysvětloval nadšeně v redakci Benešovského deníku s tím, že se nikdy, a to ani v současnosti, nebál žádných změn.

Proto muselo zákonitě přijít to, co přišlo. Po „sametu" začala Maxmiliánovi Sperlingovi jeho další životní etapa.

„To mi bylo sedmdesát, začal jsem pracovat v zahraniční firmě a tam jsem poznal také jiné názory, než jen ty, které se tradují u nás," uvedl. „Když jsem k firmě nastupoval, rakouský šéf se dost divil, že tak starý člověk chce ještě pracovat," zasmál se muž.

Tahle chuť panu Sperlingovi vydržela ještě dalších patnáct let. Teprve pak si řekl, že je v nejlepším třeba přestat. Ale život ani v pětaosmdesáti letech Max Sperling „nezabalil." A aby se nenudil, začal své zkušenosti sepisovat.

„Ne kvůli mě samotnému, aby po mě něco zbylo, ale abych je mohl předávat dalším, mladším," vysvětlil s tím, že takto už sepsal dohromady patnáct obsáhlých článků. „Kdyby to bylo všechno pohromadě, třeba jako diplomová práce, mladí by to asi neučetli," zasmál se.

Své zkušenosti proto nabídl seniorům, kteří už ztrácejí víru v sebe sama a v podstatě svým postojem rezignují na život. Právě tak se podle muže rozpozná stáří. Nikoliv podle věku, ani podle bílých vlasů.

„Pořád se řídím heslem, že se musí bojovat s pohodlností a leností," připomněl. „Ne každý se k lenosti přizná, i když to je vlastností každého z nás. Většinou lenost lidé vysvětlují svojí pohodlností. Ale právě proto je nutné jí nepodléhat. Všechno jde, jen se musí chtít a mít pro to dobrou vůli," dodal Maxmilián Sperling a připomněl ještě, že v životě je také hodně důležité, s kým se člověk stýká. Mezi těmito lidmi by pak měl být také někdo, na někoho se dá, a to opravdu stoprocentně, spolehnout. Mít někoho takového je ale vzácnost.
„Bohužel lidé se v naší dnešní společnosti řídí tím, že to, co není zakázáno, je povoleno. A to je špatně. Dnešním mladým mužům chybí vojna, která každého naučila správnému chování," dodal Max Sperling.