Příprava těchto událostí zaměstnává Jaroslavu Pokornou natolik, že v jejím životě je nyní prostor jen pro práci a rodinu. “Knížku jsem kvůli nedostatku času nepřečetla ani nepamatuji, a to čtení mám ráda odjakživa, stejně jako historii,” podotkla.

Při práci v kulturním centru se ale nyní s historií potkáváte více než dříve. O tu tedy ochuzena nejste.
Je tomu tak. Jelikož se letos připravujeme ve městě na dvě významná historická výročí, musím na některých akcích spolupracovat s historiky, pamětníky i vlastivědci, což vítám, protože o historii se zajímám a mám ji ráda. Město Votice si připomíná 700 let od první písemné zmínky. Stejně tak budeme oslavovat vznik Československa, a to řadou událostí.

A na jaké akci spolupracujete s historiky nejvíce?
Ke sto letům republiky připravujeme v kulturním centru velkou výstavu o první světové válce. Domnívám se, že první i druhou světovou válku je nutné připomínat. A v případě té první velké války je nutné říci, že určitě zapříčinila vznik našeho státu. Proto chceme zaujmout tématickou expozicí, která přiblíží ty osoby, které se podle mého o vznik státu zasadily nejvíce.

Komu tedy výstavu věnujete?
Zaměřila jsem se na legionáře z Votic a přilehlých osad. Bádání po jejich osudech mě nyní nejvíce zaměstnává. A při tom mi pomáhají nejenom historici, ale právě nejvíce pamětníci a starousedlíci z okolí. Sestavila jsem ve spolupráci s Českou obcí legionářskou seznam 148 legionářů, kteří se buď na Voticku narodili, nebo se sem přistěhovali. Nyní vyzývám obyvatele, aby si seznam pročetli a v případě, kdy v něm najdou svého příbuzného, aby se mi ozvali. Díky jejich poznatkům pak výstavu sestavím.

A ozývají se vám lidé?
Ano, odezvu mám. Ale budu ráda za další. Mluvila jsem třeba s jednadevadesátiletým pánem, který legionářům z Voticka nosil obědy. Máme také velkou fotografii asi 45 legionářů z roku 1945. Na výstavu máme přichystanou i kompletní legionářskou uniformu. Jelikož přibývají i artefakty nejen od legionářů, ale také od vojáků z první světové války, bude výstava rozšířena o připomínku všech padlých ve velké válce.

Vy sama jste měla předka v legiích?
Nic takového jsem nedohledala. Když jsem ale hledala historické předměty z té doby v mých rodných Martinicích, u nás ve špýcharu, objevila jsem kufr z první světové války i s fotografií. Takže budu muset popátrat, zda i můj předek nebyl vojákem.

Co vás zaujalo při procházení seznamu legionářů z Voticka?
Zaujalo mě jedno jméno, které není v českých zemích obvyklé. Nakonec jsem vypátrala, že se jedná o předka mého souseda z Martinic, který se k nám do vsi nastěhoval, když mi bylo šest let. Vůbec netušil, že jeho otec u Votic v minulosti žil a byl legionářem.

Kdy bude výstava k vidění?
Výstavu zahájíme 14. září ve votickém klášteře. Ještě do konce července se mi proto mohou ozývat ti, kteří by mohli k tématu něco poskytnout. Následně vytvoříme i brožuru na toto téma.

Už nyní máte přichystáno na 32 akcí pro letošní rok. Co dalšího v kulturním středisku plánujete?
Pracujeme na nových webových stránkách kulturního střediska. Ty nynější jsou dosti zastaralé. Vnímáme, že internet je pro prezentaci našich činností velice podstatný. Proto také aktivně využíváme Facebook, na kterém mohou lidé sledovat, co se ve Voticích děje a u některých akcí i hlasovat či soutěžit. Také se musíme stále starat o votické, nově zrekonstruované kino, ve kterém pořádáme besedy, koncerty i promítání.

Ředitelkou kulturního střediska jste řadu let. Vnímáte, že se kultura ve městě od jeho zřízení zvedla?
To je na posouzení jiných, věřím, že ano. Jako člověk, který je vidět a stojí za řadou akcí ve městě mám zpětnou vazbu docela rychle. Těší mě, když mi lidé přijdou říct, nebo napíšou, co jim ve Voticích chybí. Snažíme se vyjít vstříc všem věkovým kategoriím a pořádat akce napříč žánry. Jsem ráda, že jsem se po mateřské dovolené mohla vrátit a pokračovat v práci, která mě velice baví a naplňuje.

Na co vzpomínáte nejraději?
Když jsem v roce 2005 nastoupila do kulturního centra, musela jsem se hned začít otáčet. O čtrnáct dní později přijela do votického kláštera Jihočeská filharmonie v rámci Podblanického festivalu. Dodnes na to ráda vzpomínám, jelikož se koncert velice vydařil. Ale nervy jsem měla, mým úkolem bylo „poskládat“ asi sto padesát hudebníků se sborem do kostela sv. Františka. Jsem také dodnes vděčná, že se mi podařilo v začátcích pořídit dvacet staročeských stánků, které do dnešního dne využíváme při slavnostech a různých akcích. Ty nám tenkrát z poloviny pomohli zaplatit podnikatelé z Votic.

Proč jste se rozhodla pracovat v kultuře? Dříve jste učila ve škole.
Skutečně jsem nejdříve učila na votické škole angličtinu. Po pěti letech jsem ale zjistila, že potřebuji pauzu. A rozhodla jsem se vycestovat do Indie, která mě naprosto ohromila. Nikdy na zážitky z této země nezapomenu. V Indii jsem zjistila, kam by měly mé kroky po návratu do Čech vést, částečně mi k tomu pomohl i jeden indický guru.

Co vám řekl?
Že budu pracovat v kultuře. Byl neuvěřitelně charismatický. Hezčí osobu jsem nikdy neviděla. Byl štíhlý, vysoký, měl silně řezané rysy a bílé, dlouhé vlasy. Byl to duchovní rodiny, u které jsem byla na čaji. O to víc mě zaujalo, co říkal. Trefil se ve všem. Setkala jsem se i s komerčním guru, který byl zevnějškem opravdu komerční až až. Ale i ten mi řekl pravdu ve všech ohledech. Indie ovšem není jen o poznání sama sebe. Vzpomínám také na památky a hlavně Tádž Mahal, který byl neuvěřitelně nabitý energií.

Takže tato cesta byla i zakončením vašeho "starého" života?
Ano, určitě. Když jsem se vrátila, za nedlouho jsem začala pracovat ve votickém kulturním centru. Postupně se mi narodily dvě děti, které mě hodně zaměstnávají. Až budou větší, určitě ale někam do ciziny vyjedeme. Teď se ovšem musím soustředit především na ně a také na svou práci.

Jaroslava Pokorná (41 let)
Jaroslava Pokorná od roku 2005 pracuje jako ředitelka Městského kulturního centra ve Voticích. Vystudovala Filosofickou fakultu v Praze, učila na votické škole angličtinu. Má syna a dceru, které vychovává s manželem v Martinicích u Votic. V této vísce žije odmalička, pocházejí odtud i její předci. Mezi záliby Jaroslavy Pokorné patří kultura, čtení, historie, výlety i běh. Nedávno si poprvé zahrála v ochotnickém představení a divadlo jí přirostlo k srdci.