Začneme úplně od začátku. Od kolika let hrajete hokej?
Nevím přesně, kdy jsem začal hrát. Ale bruslit jsem začal ve třech letech. Bylo to na benešovském zimním stadionu a učil mě to táta.

On je také hokejista?
Ne. Ten hrál fotbal. Ale tehdy byla akorát olympiáda v Naganu a já se na ni díval v televizi. A když jsem viděl naše hokejisty, řekl jsem tátovi, že bych to chtěl také hrát. No a nějak mě to chytlo a už jsem u toho zůstal.

Vzpomenete si alespoň, kdy jste držel v ruce poprvé hokejku?
To mi mohlo být tak pět let. Možná dokonce čtyři roky.

V Benešově jste se učil bruslit. Začal jste tam hrát i hokej?
To ano. Ale takřka záhy jsem přestoupil do pražské Sparty, za kterou hraji dodnes.

Pamatujete si, kdy jste tam přišel?
V roce 2002. Takže letos to bude už třináct let.

Jak často trénujete?
To je různé. V některých částech sezóny máme jen pět tréninků týdně, někdy sedm, a o víkendech zápasy. Vždycky je to led plus suchá příprava před tréninkem. To znamená, že se nejdřív rozcvičíme, pak posilovna nebo něco takového, a teprve potom jdeme na led.

Takže kolik hodin trvá trénink?
Okolo hodiny příprava na suchu, a zhruba hodina a čtvrt jsme na ledě. Celkem tedy 135 až 150 minut.

Dalo se to vůbec skloubit se školou? Navíc když jste studoval v Benešově, a hokej hrajete v Praze?
Dalo. Někdy mě vozili rodiče, někdy jsem řídil sám, a někdy jel vlakem. Pokud byl ranní trénink, jel jsem na půl osmou, a jelikož tam není suchá příprava, tak na desátou jsem byl ve škole. A odpoledne to nebyl problém.

Máte, vlastně už, měl jste nějaký speciální učební plán?
To jsem neměl, ale byl jsem domluvený s profesory, že nebudou tolik hledět na absenci, když budu mít všechny známky, a z mé strany bude vidět snaha.

Kdy jste měl čas se učit? Ráno na trénink, potom škola, a odpoledne opět trénink. A o víkendech zápasy.
Popravdě, většinou jsem se učil ve vlaku, někdy jsem se na učení podíval ještě večer. Naštěstí mi to většinou stačilo.

A co příprava na maturitu? Tam to chce přeci jen víc času.
Ta naštěstí vyšla v pauze mezi koncem sezóny a začátkem letní přípravy. Takže to jsem byl pořád doma a mohl se učit. Tréninky začaly až poslední týden před maturitou, a ty byly naopak příjemným odreagováním od všeho toho biflování. Na chvíli vypnout, vyčistit si hlavu.

Na jaké pozici hrajete?
Jsem útočník. Vždycky jsem jím byl a snad i vždycky budu.

Jaké máte číslo?
Letos jsem měl dvacet.

Letos jsem měl dvacet. Jak tomu mám rozumět? To znamená, že co sezóna, to jiné číslo?
To ne. Ale letos jsem přestoupil do vyšší kategorie a tam byla už některá čísla obsazena. Tak jsem si vybral dvacítku.

To je vaše šťastné číslo?
Ne. Prostě se mi jenom z těch čísel, co byla k dispozici, líbila.

Máte nějaký hokejový vzor?
Úplně vzor asi ne. Vždycky se mi líbí od někoho něco. Ale tak celkově se mi líbí třeba Pavel Dacjuk, ruský hokejový útočník hrající v týmu Detroit Red Wings.

Chtěl byste se hokeji věnovat profesionálně?
Samozřejmě, že bych chtěl, když už jsem tomu věnoval tolik času.

Sledoval jste nedávné Mistrovství světa v ledním hokeji?
Jasně. Dokonce jsem na dvou zápasech i byl. Na Česko – Německo a Kanada – Švýcarsko.

Hokej hrajete už více než deset let. Co si myslíte o výsledku letošního, pro nás ne příliš zdařilého MS?
Těžko říct. Každý zápas byl úplně jiný. Myslím si, že kdyby naši hráli všechny zápasy jako proti Finsku, tak mohli být první. Podle mne hráli dobře, akorát měli neskutečnou smůlu na ty góly, které tam prostě nepadaly. A bez gólů je těžké vyhrát.

Doprovází vás rodina na zápasy?
Sestra občas, ale rodiče zatím nevynechali jediné mé utkání.

Který z rodičů to víc prožívá?
Řekl bych, že oba stejně. Ale oba rozhodně víc než já. Mě už spoustu věci nepřekvapí.

Hokej je hodně tvrdý sport, kde není o zranění nouze. Jak jste na tom s úrazy vy?
Jednou mi šili horní ret a loni v prosinci jsem si přetrhal vazy v kotníku. S protihráčem jsme se srazili, on mi spadl z boku na nohu a už to bylo. Půl roku jsem pak nemohl nic dělat.

To je pak hodně těžký návrat, co?
To ano. Teď teprve začínám trénovat na suchu, a třeba takové letenské schody, které musíte vyběhnout devětkrát za sebou a nesmíte se při jednotlivých startech dostat nad třicet vteřin, to je peklo.

Třicet vteřin? To by mě zabilo už po prvním vyběhnutí.
A to je ten nejlepší běhá za 16 vteřin.

Vy hrajete ještě s maskou nebo už pouze s plexisklem?
Já už můžu mít jen plexisklo. Ale můžu mít i košík, který je do osmnácti let povinný.

Nedovedu si představit, že celý zápas koukám přes pletivo. Vám to nevadilo?
To si vůbec neuvědomujete.

Zkoušel jste si roli brankáře?
Nikdy. Já bych tam nevlezl. To jsou podle mě blázni. Nechápu, jak tam může někdo dobrovolně vlézt.

Byla doba, kdy jste uvažoval o tom, že hokeje necháte?
Nikdy. Jakmile si tohle člověk jednou řekne, nemá cenu to lámat přes koleno. Ve chvíli, kdy o něčem začnete pochybovat, je to špatně.

Váš život je trénink, zápas, trénink, zápas. Máte vůbec čas se bavit?
Čas mám, ale když už ho mám, raději si doma pustím televizi a odpočívám. Mě nějaké diskotéky a tak upřímně řečeno ani nelákají.

Jste takový vlk samotář?
To ne. Když má třeba některý kluk z týmu narozeniny, zajdeme na večeři. Ale jinak rád relaxuji.

Hokejista se rovná lepidlo na holky. Jak to i váš případ?
Na holky moc času nemám. Teď jsem zrovna singl.

Hraje s vámi ve Spartě ještě někdo z Benešova?
Z Benešova přímo ne, ale z Chrášťan a o kategorii níž.

Kdybyste vám přišlo, že vás přijímají na obou fakultách. Které byste dal přednost?
Právům.

Jan Polesný se narodil 10. května 1996 v Benešově, kde vychodil nejen základní školu v Jiráskově ulici, ale i gymnázium, na němž minulý týden složil úspěšně maturitu. Po prázdninách by rád na Univerzitě Karlově v Praze studoval buď právnickou fakultu, nebo fakultu tělesné výchovy a sportu. V bývalém okresním městě žije se svými rodiči a mladší sestrou, a také zde odstartoval svou dráhu úspěšného hokejisty. Pokud mu zbývá čas, obuje si na nohy místo bruslí běžecké boty a jde si zaběhat do přírody. V současné době je nezadaný.