Když se v Krhanicích, ale i přilehlém okolí vysloví jméno Antonín Nováček, každý bez váhání řekne: „Klempířství." Pamětníci pak ještě doplní: „Jasně. To je dílna u Pazderů." Ano už čtyři generace se toto náročné povolání v rodině Nováčků dědí.

Říkáte, že jste v rodině už čtvrtý klempíř, ale Antonín Nováček jste teprve třetí. Jak tomu mám rozumět?
A.N. nejmladší: Tuto klempířskou dílnu založil původně můj praděda, který se jmenoval František Pazdera. Ten měl dvě dcery a jednu z nich, Irenu si namluvil právě můj děda Antonín Nováček nejstarší. Takže jsem v pořadí čtvrtý klempíř, ale teprve třetí Antonín Nováček.
A.N. mladší: Ty si vlastně i čtvrtý Antonín. Můj děda byl také Tonda, ale nebyl klempíř.

Jak se váš otec vlastně k tomuto povolání dostal?
A.N. mladší: Táta pocházel z nedalekých Všedobrovic, kde se vyučil klempířem. To bylo za války a babička se bála ho někam pustit, tak zůstal doma. V té době bylo možné, aby si vzal živnostník učedníka. Ne jako je tomu teď, že na to existují pouze školy. A když po válce hledal práci, děda Pazdera, který tady vybudoval klempířskou dílnu, dělal zrovna nábor nových zaměstnanců. Hledal klempíře a přednost měli fotbalisté. To táta splňoval. Vyučený byl, fotbal hrál od malička, později za Želivec, tak se přihlásil. Sehnal práci, které po válce moc nebylo, a co víc, našel si tady i manželku. Irenu Pazderovou, jednu ze dvou dcer svého zaměstnavatele.

Jestli tomu dobře rozumím, tak váš děda byl soukromník. Kde pracoval váš otec po roce 1948, kdy došlo k znárodnění?
A.N. mladší: Když sem táta přišel, tak to ještě zhruba dva roky dědovi patřilo. Pak mu to komunisté znárodnili, ale klempířskou dílnu i s jejími zaměstnanci tady zachovali. Takže děda tady dál mohl bydlet a šéfovat tomu a táta byl dál zaměstnancem, ale už ne Františka Pazdery, ale Okresního podniku služeb, Kovopodniku Vlašim a tak dál.

Kdy vy jste se stal klempířem?
A.N. mladší: Já jsem se původně vyučil v týnecké Jawě nástrojařem. Ale to jsem dělal jen rok. Potom jsem byl asi pět let ve svářovně než mi skončila smlouva, co jsem podepsal kvůli vyučení, a pak jsem šel jezdit na čtrnáct let s náklaďákem. Jenomže když tátovi po revoluci vrátili dílnu, bylo mu už šedesát a bylo jasné, že sám to dělat nemůže. Tak jsem šel pracovat s ním. A jelikož jsem mu chodil od patnácti let pomáhat, nebyl ten přechod od volantu nákladního auta na oplechovávání střech tak zásadní. A v kterém roce to bylo? Oficiálně jsem se klempířinou začal živit na přelomu let 1991/1992.
A.N. nejmladší: To si pamatuji. To mi bylo sedm, osm let. Ale že i já se stanu klempířem mne v té době asi ani nenapadlo. Nebo nevím. To už si nepamatuji. Byl jsem malý kluk.

Takže ani vy nejste vyučený klempíř?
A.N. nejmladší: Ne. Původně jsem se jím chtěl vyučit, ale obor klempíř ten rok zrovna neotevřeli, tak jsem se šel učit autoklempířem. Ale na rozdíl od táty, já jsem šel klempířinu dělat hned po vyučení. Jediný, kdo byl vyučený klempířem, byl děda, a zároveň jediný z nás tří Antonínů, který klempířinu celý život dělal.

Kolik let spolu trio Antonínů Nováčků pracovalo?
A.N. nejmladší: My jsme spolu snad nikdy nepracovali. Nejdřív pracovali spolu děda s tátou a potom já s tátou. Jedině, když nám šel děda pomoct jako důchodce. Tak to jsme lezli po střeše všichni tři.
A.N. mladší: Jeden čas s námi pracoval i můj mladší syn Tomáš. Ale ani on není vyučený v oboru, ale jako Tonda autoklempířem. Jenomže jeho to táhlo přeci jen víc k autům, takže po necelých třech letech skončil a začal se věnovat autoklempířině a automechaničině.

Takže kolik let to táhnete pouze ve dvou?
A.N. mladší: Já bych řekl, že osm let. Víte, že jsem to nikdy nepočítal?

Říkal jste, že vám po roce 1989 vrátili v restitucích dílnu. V jakém byla stavu?
A.N. mladší: Dílna byla v havarijním stavu. Ta se musela celá zrekonstruovat. Střecha, do které teklo, interiéry,… Naštěstí stroje byly ve stavu, že jsme mohli přijít a začít pracovat. Tedy, co se týká těch na stavební klempířinu. Ohýbačka, stáčečka, nůžky na plech. Ale ještě za dědy se tady dělala galanterní klempířina. Tady bylo třicet zaměstnanců. Takže tady byly nejrůznější lisy, zinkovna. Všechno se totiž vyrábělo z černého plechu a pak se to zinkovalo. No a tyhle stoje se nám už nevrátily.

Co to je galanterní klempířina?
A.N. mladší: Konve, kýble, vaničky.

Stavební klempířina je tedy přesně co?
A.N. mladší: Okapy, oplechování střech, plechové střechy, žlaby.
A.N. nejmladší: A okrajově, pokud je na to čas a zákazník si to přeje, tak pokládáme i šindel na střechy.

Kde všude pracujete?
A.N. mladší: Raději děláme v okruhu tak do třiceti kilometrů. Ale třeba loni jsme dva měsíce pracovali v Krkonoších, kde jsme dělali kompletně celý penzion.

Když jedete takhle daleko, jak to děláte s materiálem? To si sem pro něj jednou za čas přijedete nebo si sebou vezete stroje?
A.N. mladší: Předtím, než jedeme na nějakou zakázku, tak si v dílně všechno připravíme, a buď si to vezeme sebou, nebo když je to nějaká dojezdová vzdálenost, tak se pro to třeba jednou, lidově řečeno otočíme. Ale v těch Krkonoších jsme navezli materiál a tam jsme ho v průběhu jednoho dne kompletovali. To nám přijel kluk s falcovačkou. To je taková spojovačka na plechovou krytinu.

Co úrazy? Jsou nějaké?
A.N. mladší: Sem tam některý z nás ze střechy spadne, ale moc často to není.
A.N. nejmladší: Zrovna v loni, když jsme měli jet na ty hory, tak táta spadl ze střechy a zlomil si ruku. Takže jsem ten penzion dělal více méně sám. Z původně naplánovaného měsíce tak byly rázem dva. Táta dělal přípravu a poradní hlas. Ty hory byly taková moje maturita.

Oba už máte pád ze střech za sebou. Vyvazujete se?
A.N mladší: Jak kdy.

Co děláte zrovna teď?
A.N. mladší: Střechy na bývalém plicním sanatoriu v Prosečnici. To je ve výšce třiceti metrů, a navíc jsou ty střechy hodně kolmé, tak tam se vyvazujeme.

Děláte i střechy na sakrálních stavbách?
A.N. mladší: Že bychom dělali střechu přímo na kostele to ne. Ale třeba na Slapech kapličku se zvoničkou, nebo táta v Kamenici na zámečku.

Jak dlouho trvá příprava oplechování na klasickou novostavbu?
A.N. mladší: Když se jedná o normální střechu, tak den. Delší dobu pak strávíme samotnou instalací. Dva, tři dny. Občas jsou baráky, kde strávíme montáží i tři týdny.

Máte stále dost práce?
A.N. mladší: Zvlášť teď, poslední dva roky je práce málo. Za prvé je to sezonní práce, takže přes zimu je to úplná bída, a v létě, když by se dalo dělat, tak buď nemají lidé peníze, nebo si najmou velké firmy. Je pravda, že konkrétně teď si stěžovat nemůžeme. V té Prosečnici máme zatím práce dost. Ale před těmi dvěma lety jsem myslel, že to zavřu.
A.N. nejmladší: Děda mi vyprávěl, že dělal třeba dva, tři baráky týdně. A pořád. Teď jsou to nárazovky.

Kdyby jste měli možnost se znovu rozhodnout zda podnikat v klempířství, šli byste do toho?
A.N. mladší: Asi ne. Ne, že by mě to nebavilo, ale práce je málo. To bych zůstal sedět za volantem. Byl bych placený turista a určitě lépe. Zajímavé je to, že když na všechny dopadla ekonomická krize, tak my jsme měli práce dost. Na nás to dolehlo až před těmi dvěma lety.
A.N. nejmladší: Souhlasím s tátou. Jo, být to jako za dob dědy, kdy byla práce, tak bych neměnil. Ale v téhle době… A pak je také problém, že je práce, ale lidé vám za ní nezaplatí. A to se stává každý rok, že nám zákazníci dluží nemalé částky.

Na jaké části lidského těla se klempířina nejvíc podepíše?
A.N. mladší: Jednoznačně klouby. Nohy, kolena, protože člověk pořád někde klečí. Ve vodě, ve sněhu, na rozpálené střeše.

Otec a syn. Jste stále spolu. Neskřípe to mezi vámi občas?
A.N. mladší: S mým tátou to byla pohoda. To Tonda to má se mnou asi horší.
A.N. nejmladší: Ale ne. Občas se dohadujeme, ale, žádná hrůza to rozhodně není.

Nejste žádná mediální hvězda. Přesto. Řekněte nějakou „veselou historku z natáčení"
A.N. mladší: Nejlepší práce je z mědí. To děláte kvůli našim nepřizpůsobivým spoluobčanům jednu zakázku třeba třikrát. Na zámku Štiřín chtěli u silnice vyměnit obyčejný okap za měděný. Já říkal, že to někdo ukradne. Prý, že ne, že tam mají průmyslové kamery. Mají. Přesto ráno telefonovali, že zmizel a já tam dával ten původní. A stejné to bylo i s jednou střechou. Nejdřív ukradli jednu půlku a po čase druhou. Takže když doděláme práci v mědi, jdu za majitelem, ať si to jde hned zkontrolovat, protože do rána tam už být nemusí.

Antonín Nováček mladší
- narodil se 22. září 1956
- základní školu vychodil v Krhanicích, kde celý život žije
- je vyučený nástrojař, ale profesi se věnoval asi pouze jeden rok
- zhruba 14 let jezdil coby řidič s nákladním autem
- po sametové revoluci začal s otcem Antonínem Nováčkem nejstarším dělat klempířinu
- je ženatý
- má dva dospělé syny

Antonín Nováček nejmladší
- narodil se 16. června 1982
- základní školu vychodil v Krhanicích, kde také žije
- je vyučený autoklempířem, ale této profesi se nikdy nevěnoval
- je svobodný a bezdětný